Nejčastější dotazy

Vážený pane Bulíři, je nám to líto, ale nemáme pro Vás dobrou zprávu. Všechny čtyři Vaše "známky" s hlavou Merkura jsou ve skutečnosti neumělé napodobeniny, sloužící kdysi dávno k tomu, aby si sběratelé mohli vyplnit jinak beznadějně prázdná políčka ve svých albech, určená pro drahé, a proto nedostupné známky. Za pár haléřů byly prodávány už v první polovině minulého století, a proto se běžně nacházejí v mnoha sbírkách z té doby. Někdy bývají nepřesně označovány i jako padělky, ale to podle našeho názoru není správný výraz, protože nebyly určeny k oklamání sběratelů. Pro úplnost uvádíme, že od pravých známek se liší v řadě ohledů - detaily kresby, papírem, odstíny barev, ale ve většině případů i extrémně širokými okraji, které se u pravých známek nemohou vyskytnout (mezery mezi pravými známkami v archu byly mnohem užší - i proto se většina z nich vyskytuje s okraji zastřiženými až do obrazu známky). A proč jsou tyto napodobeniny tolik rozšířeny? Před druhou světovou válkou nebyly ještě tolik používány zásobníky, do nichž se známky zasunují za průsvitné pásky, ale známky se vlepovaly do alb na předtištěné papírové listy (tento způsob ostatně mnoho sběratelů používá dodnes). Na těchto albových listech jsou předtištěna políčka pro všechny známky (levné i drahé), a je samozřejmé, že v naprosté většině sbírek byla políčka určená pro dražší kusy beznadějně prázdná. Proto byly podobné levné napodobeny velmi oblíbené - když už si sběratel (často kluk nebo student) nemohl koupit cenný kus, měl místo něj alespoň jeho reprodukci. Od těch dob však uplynulo mnoho let, sbírky leckdy prošly rukama generací dědiců a na původ těchto napodobenin se zapomnělo. Často se tedy dnes setkáváme s názorem, že tyto "cenné známky" musejí být pravé - "jsou přeci už velmi staré a dědeček by si určitě do sbírky nic nepravého nedal". Jak jsme si ale právě ukázali, není to bohužel pravda. A jakou mají tyto napodobeniny dnes cenu? Ne o mnoho větší, než tehdy - tedy zase jen pár desetníků, nanejvýš třeba několik korun. Když už ale v té zděděné sbírce jsou, doporučujeme je tam ponechat. Koneckonců je to přeci památka na někoho z našich předků, kdo se jimi před dávnými lety zabýval a těšil.

Cenu má tento lístek bohužel jen malou, řádově několik korun, nanejvýš desetikorun. S největší pravděpodobností jde totiž o amatérskou kresbu (zobrazující bulharského krále), kterou podle jiné pohlednice zhotovil za svého pobytu v nemocnici v roce 1916, tedy v době první světlové války, jeden ze statisíců vojáků rakouské armády. Použil k tomu dopisnici polní pošty, kterou mohl poslat nevyplaceně, pokud by ji podal u přílišné vojenské nebo polní pošty. On ji však raději opatřil výplatní známkou a podal k přepravě na běžné civilní poště. Lístků odeslaných vojáky, nebo naopak vojákům, se z období první světové války zachovalo veliké množství, a proto jsou dodnes běžné a mají většinou jen malou cenu. Je to přirozené, jak už jsme řekli, příslušníků armády byly tehdy statisíce a spíše miliony a všichni měli možnost bezplatně psát - a hojně toho využívali. Takové lístky pak adresáti většinou pečlivě schraňovali a ani po válce je nevyhodili. V mnoha rodinách se tak zachovala korespondence čítající desítky i stovky zásilek. Sběratelů polní pošty není mnoho, a tak je jen málo možností, jak takovou korespondenci uplatnit na trhu. Navíc, když už ji někdo sbírá, většinou se zajímá o korespondenci odeslanou vojáky – ta totiž bývá opatřena otisky hned několika různých razítek: polní pošty (obvykle černé kulaté s číslem), vojenského útvaru (obvykle modré nebo červené řádkové, ale někdy i jiného tvaru) a konečně i cenzury (někdy razítko, jindy rukopisná poznámka, často i bez ní). Naproti tomu korespondence zaslaná ze zázemí vojákům (poznáme ji i podle toho, že obvykle nemá známku, protože i ona byla osvobozena od poštovného) nese jen razítko civilní podací pošty a z hlediska sběratelů je tedy jen málo zajímavá, a proto téměř neprodejná (cena za kus je zhruba jedna koruna). Výjimkou může být korespondence adresovaná příslušníku nějakého malého specializovaného útvaru, u níž jsou sběratelé ochotni zaplatit třeba i desetikoruny nebo stokoruny za kus (ale jde o naprosté výjimky – například o zásilky adresované na ponorku a podobně). Nejvíc sběratelů zásilek polní pošty se snaží vytvořit soubor obsahující lístky s různými čísly polních pošt (v rakouské armádě jich bylo něco přes 1.050 a každá měla své číslo uvedeno v kulatém podacím poštovním razítku), nebo podle razítek jednotlivých vojenských útvarů (ty měly zase obvykle razítka řádková, která se otiskovala na přední stranu zásilek), či podle razítek nebo rukopisných poznámek souvisejících s cenzurou. Většina vojáků byla zařazena v útvarech pěchoty, dělostřelectva, vozatajstva a podobně; lístky s takovými útvarovými razítky mají cenu zhruba pět korun za kus. Méně časté (i když pořád ještě běžné) jsou zásilky z nemocnic, které se prodávají za nějakých pět až dvacet korun za kus. Vojáků pobývajících v nemocnicích sice nebylo tolik, ale zase měli spoustu času, a tak pilně psali. Vzácnější a více sbírané jsou lístky odeslané z malých, specializovaných útvarů – například leteckých, námořních a podobně. Ty totiž měly jen relativně málo příslušníků, a tak se s nimi na trhu hned tak nesetkáme. Letecké útvary používaly běžná řádková útvarová razítka, a tak je poznáme až po přečtení textu v razítku (obvykle obsahuje slovo Flieger…). Takové lístky mají cenu v desetikorunách, ale i ve stokorunách za kus. Je třeba zdůraznit, že i tyto lístky šly běžnou pozemní vojenskou (a v poslední fázi přepravy i civilní) poštou; pokud by některý šel poštou leteckou (což by se poznalo z dalších údajů na lístku), měl by cenu výrazně vyšší (i v tisících korun za kus). S takovým lístkem se ale asi nesetkáme – letecká přeprava pošty byla tehdy totiž ještě v plenkách a zásilek bylo takto přepraveno jen nepatrné množství. Na první pohled poznáme lístky odeslané příslušníky vojenské námořnictva – útvarová razítka jsou kulatá a obsahují jméno lodi spolu s jejím označením (např. S.M.S.). Takové lístky stojí od sto či dvě stě korun výše – obecně platí, že čím menší loď to byla (a čím méně na ní bylo námořníků), tím je cena lístku vyšší (tři sta, ale i pět set korun, výjimečně nad tisíc). Je zajímavé, že v českých zemích na takové lístky dodnes narazíme relativně často (je to tím, že mnoho českých řemeslníků a dělníků na těchto lodích působilo jako strojníci, byli gramotní a měli komu psát, a navíc naším územím od té doby neprošla žádná totálně ničivá válka, takže se v řadě rodin dochovaly). Specializovaní sběratelé hledají a vysoko hodnotí i korespondenci z lodí, které byly brzo potopeny, takže jí bylo odesláno jen málo, či z malých člunů, které měly jen velmi malou posádku apod. Špičku v této oblasti představují zásilky z vojenských ponorek. Námořníků na rakouských ponorkách totiž bylo jen velmi málo, a proto jsou jejich zásilky velmi vzácné. I mezi nimi však působili Češi, takže i ty dodnes můžeme najít. Objevení takového lístku ale představuje malý zázrak, protože je filatelisté pilně hledají už více než osmdesát let. Vidět je tedy můžeme spíše ve specializovaných aukcích, kde jejich ceny dosahují tisíců korun za kus. Samostatnou kapitolou jsou zásilky odeslané zajatci. Těch byly za první světové války rovněž statisíce a i oni měli možnost bezplatné korespondence domů, nebo i mezi sebou. Jejich zásilky poznáme jednak podle použitého formuláře dopisnice (často s označením Mezinárodního Červeného kříže, který přepravu korespondence zprostředkovával) a podle výrazných cenzurních razítek nápadného tvaru a barvy (například trojúhelníková apod.). Jejich cena začíná někde na třiceti korunách za kus, v některých případech však může být i výrazně vyšší (např. u korespondence z malých zajateckých táborů, to už je však příliš specializovaná tématika). Velmi populární je sbírání korespondence čs. legionářů – ve Francii, v Itálii a především v Rusku. I když i těch byly desítky tisíc, přesto jsou lístky od nich na trhu vidět jen zřídka a dosahují ceny ve stovkách za kus, u pěkných exemplářů i více než tisíc či dva. Legionáři v Rusku prošli při návratu do vlasti dlouhou anabází, v podstatě to byla cesta kolem světa. Pokud při ní psali domů a svou zásilku podali v některé exotické zemi, stojí dnes třeba i deset tisíc korun. Pro legie v Rusku byly dokonce zhotoveny poštovní známky, které se však prakticky nepoužívaly; pravé zásilky s nimi jsou proto velmi vzácné a patřičně drahé. Jako všechny drahé věci, i vzácné lístky polní pošty byly a jsou padělány. Proto je třeba být při jejich nákupu nebo výměně velmi opatrný. Například na běžné lístky podané vojáky sloužícími v pozemních útvarech v Pole (rakouský vojenský přístav v Jaderském moři) bývají dotiskována padělaná kulatá lodní razítka, čímž se jejich cena „zvedne“ z deseti na několik se korun za kus. Podobné je to s padělanými razítky ponorkovými, leteckými a podobně. Na nefrankovanou korespondenci legionářů v Rusku byly zase dodatečně dolepovány legionářské známky či otiskována fantaskní razítka. Jistě není třeba zdůrazňovat, že takové podvodné výrobky (označované jako padělky ke škodě sběratelů) jsou ve skutečnosti bezcenné. Většina dochovaných zásilek polní pošty je ve formě dopisnic, které vojáci odstávali zdarma. Méně časté jsou pohlednice (ty si totiž museli kupovat) nebo dopisní obálky (i ty si museli platit a navíc jsou oblíbené, a proto i dražší než lístky). Cenu celistvosti může zvýšit i zvláštní druh přepravy (doporučeně, spěšně apod.), zajímavý odesilatel či adresát (např. známá osobnost), různé dobové dobročinné nálepky (zvlášť když je přes ně otištěno razítko), zdařilá kresebná výzdoba, zajímavý text a podobně. Oblast sbírání zásilek polní a vojenské pošty je velmi rozsáhlá a zajímavá. Zájemcům o ni dobře poslouží poměrně rozsáhlá literatura, dosud však bohužel roztroušená ve formě článků v různých filatelistických časopisech. Věnují se jí ale i některé katalogy, které však není třeba hned kupovat – stačí si je vypůjčit, nebo prohlédnout ve studovně. Zkusit to můžete například v knihovně Poštovního muzea nebo Svazu českých filatelistů.

Jde o neúřední zoubkování, jedno z mnoha, které byly provedeny prakticky na všech nezoubkovaných hodnotách emise Hradčany. Literatura (Monografie, příručky i katalogy) se o něm v různé míře zmiňuje už od dvacátých let minulého století dodnes. Zejména za první republiky byly známky s neúředními perforacemi hojně sbírány a například oblíbený Eksteinův katalog je ve 30. letech velmi podrobně uváděl a oceňoval (mnohdy vysoko), spolu se známkami se zoubkováním úředním. Zájem o ně poklesl v polovině šedesátých let, kdy znalec J. Mrňák provedl rozlišení na tzv. zoubkování přepážková (byla zhotovena v tiskárně známek, známky s nimi byly oficiálně dodány na poštovní přepážky a byly zjištěny v navazujícím poštovním provozu) a zoubkování nepřepážková, z nichž část byla rovněž perforována v tiskárně známek, ale na přepážky dodány nebyly (údajně si tak nechali ozoubkovat zásobu nezoubkovaných známek obchodníci) a část byla dodatečně perforována v jiných tiskárnách, na základě požadavku jednotlivých poštovních úřadů nebo velkých odesilatelů zásilek - v obou případech pro usnadnění manipulace (trhání z archů). Ruku v ruce s uvedeným poklesem zájmu sběratelů šel i pokles ceny známek s tímto zoubkováním, na nějž navazovalo jejich postupné "vymizení" z katalogů. Tomu, co dříve zabíralo několik stránek, věnuje například poslední vydání katalogu POFIS ČSR I na straně 21 jediný odstavec: NEÚŘEDNÍ PRŮSEKY, PRŮPICHY A ZOUBKOVÁNÍ Obtížná manipulace s nezoubkovanými známkami způsobila, že některé větší podniky, banky a také poštovní úřady si nechaly své větší zásoby nezoubkovaných známek opatřit soukromě průsekem nebo průpichem, ale také zoubkováním odlišného rozměru od těch, která byla úředně vydána. Používání těchto známek pošta tolerovala. Známky s neúředním (tzv. ministerským) zoubkováním o různých rozměrech nechal zhotovit i vydavatel. Mimo průseku a průpichu jsou dosud známy tyto rozměry neúředního a soukromého řádkového zoubkování: 10, 10 1/2, 11 : 10 1/2, 11 1/2, 12 : 12 1/2, 12 1/4, 13, 13 1/4, 13 3/4, 13 3/4 : 13 1/4, 14, 15. Cena známek s neúředním a soukromým zoubkováním, průseky a průpichy je o 20 % nižší než cena základních (nejlevnějších) variant nezoubkovaných. Jde o podobnou problematiku, jako jsou deskové vady naší první čs. emise. Ty také po desítky let stály v popředí zájmu sběratelů, ovšem zhruba od sedmdesátých let minulého století se přesunuly spíše na jeho okraj. Jednu doby byly známky s neúředními perforacemi skoro úplně neprodejné, takže např. u neupotřebených vysokých hodnot (zejména 500 a 1000h) bylo toto zoubkování odstřihováno, aby vznikly exempláře nezoubkované. Většinou se tím však nic nezískalo, protože takto "upravené" kusy měly tak uzoučké okraje, že je do sbírky stejně nešlo dost dobře zařadit. V poslední době se ovšem zdá, že se neúředním perforacím přece jen blýská na lepší časy. S rozvojem sbírání celistvostí se do popředí dostalo i jejich použití na dopisech a ústřižcích balíkových průvodek a odtud byl už jen krůček k návratu ke sbírání neupotřebených i razítkovaných známek. Na to zareagoval i trh, takže tento dříve opomíjený materiál se teď zase objevuje na burzách a u obchodníků a čas od času dokonce i v aukčních nabídkách. Zvýšený zájem je dobře vidět zejména na dražších hodnotách - např. 10h zelená a 20h červená nedávno stály mnohem méně než exempláře stříhané a nyní v některých případech jejich cenu naopak překonaly. Nové pohledy jsou i na samotné výše uvedené rozdělení (přepážkové a nepřepážkové) takže není vyloučeno, že se známky s neúředními perforacemi na stránky našich katalogů v nějaké širší formě dříve nebo později zase vrátí. To však, bohužel, nic nemění na skutečnosti, že zrovna Vaše 400haléřová razítkovaná známka s neúřední perforací je - a i do budoucna bude - exemplářem levným, v ceně nanejvýš několik korun.

Vážený pane inženýre, bohužel Vás asi nepotěšíme, ale první z předložených známek (50h) je padělek - původní zelená byla odstraněním žluté změněna na modrou. Teoreticky může jít o nezáměrnou manipulaci (například dlouhodobým kontaktem s nějakou agresivní plastovou folií), ale spíše je to důsledek dávné činnosti nějakého „malého chemika“. Ostatně návody některých pokusů ve stavebnici Malý chemik už za první republiky začínaly slovy „vezmi zelenou známku a ponoř ji do činidla …“. A když toto činidlo nebylo na bázi vody, nesmyl se ani lep a po usušení známka vypadala jako nová – jenom byla modrá. Druhá přeložená známka (doplatní) se na zaslaném skenu jeví jako oranžová – což by byla správná barva – a jako taková je popsána i v katalozích (olivové jsou jen 4 nejnižší hodnoty série). I u ní však samozřejmě může dojít k záměrné či nezáměrné částečné změně odstínu (konkrétně oranžová může např. zešednout či zhnědnout). V takovém případě však jde vždy buď o známku poškozenou, nebo o prakticky bezcenný padělek ke škodě sběratelů. I tak Vám při dalším zkoumání přejeme hodně zdaru a pokud na něco zajímavého narazíte, nezapomeňte nám napsat!

Vážený pane Kutíku, na zaslaném obrázku jsou sice hezké staré známky, jejich cena je však nevelká - s ohledem na jakost řádově v korunách, celkem nejvýš za několik desetikorun (ale není snadné je i za tuto malou cenu prodat). Jde patrně o nějaký pozůstatek začátečnické sbírky, jaké se u nás vyskytují skoro ve všech rodinách. Zejména na sklonku Rakouska a za první republiky bylo totiž sbírání známek neobyčejně rozšířenou zálibou, které se podle dobových zpráv v tisku věnovali dospělí i děti, bez ohledu na vzdělání a sociální postavení, obrazně řečeno bankovní ředitelé i domovníkovic Pepík. Hlavními propagátory filatelie mezi mládeží byli tehdy učitelé, často sami nadšení sběratelé, kteří vychovali silnou generaci milovníků tohoto oboru. Častým dárkem proto bývalo předtištěné album, obvykle tlustší sešit s obrázky známek jednotlivých zemí, které se do něj vlepovaly. Pro tento způsob sbírání se známky kupovaly u papírníka nebo v trafice, pytlík různých za pár korun. Podobné sestavy v malých průhledných sáčcích - například deset různých známek za tři koruny - ostatně vydržely ve stáncích PNS do počátku devadesátých let minulého století, odkud si je jistě mnozí pamatují. Dnes je dávno vytlačila jiná lákadla, to už je ale jiná kapitola. Nízká cena vyobrazených známek je způsobena tím, že jich bylo vydáno velké množství a dodnes se jich dochovalo mnohem víc, než kolik je zájemců o ně. Na každém trhu - tedy i ve filatelii - přebytek nabídky způsobuje pokles ceny, a když je příliš velký, tak dokonce neprodejnost věci. Šťastní nálezci podobných pokladů po dědečkovi obvykle smutně vrtí hlavou nad tím, že sto let stará známka s hezkým obrázkem může stát dodnes pár haléřů, a naopak známka nová, v jejich očích možná i nehezká, může být za tisíce. Je to ale bohužel tak: stáří známky i její obrázek jsou sice pro sběratele důležité, na cenu však mají jen nepatrný vliv. To nejdůležitější totiž je (jak jsme si už před okamžikem řekli), jaký je poměr mezi počtem nabízených exemplářů a počtem zájemců o ně. A aby to filatelisté nemuseli pracně zjišťovat u každé známky zvlášť, vycházejí filatelistické katalogy, v nichž je tento poměr nabídky a poptávky vyjádřen v penězích, tedy katalogovou cenou každé známky /katalogy Pofis/. To nejlepší, co tedy se svými známkami můžete udělat (pokud je sám nehodláte sbírat), je darovat je v rodině či mezi přáteli nějakému šikovnému chlapci nebo dívce, ve věku deset, patnáct let, kteří se věnují filatelii, nebo se o ní alespoň začínají zajímat. Určitě jim tím uděláte velkou radost a jednou - kdo ví? - na vás možná budou vzpomínat jako na toho, kdo je svým dárkem postrčil k celoživotní zálibě. Ale abychom pro vás měli přece jen trochu optimističtější zprávu - to, co jsme dosud řekli, se samozřejmě týká jen známek, jejichž vyobrazení jste nám poslal. Není vyloučeno, že mezi těmi dalšími, o nichž se ve svém mailu zmiňujete, může být nějaké příjemné překvapení! O tom se však můžete snadno přesvědčit, například když navštívíte schůzku klubu filatelistů v nejbližším městě nebo obci ve vašem okolí, kde jistě naleznete někoho zkušeného, kdo vám ochotně poradí. Seznam KF a jejich kontaktní adresy naleznete na internetové stránce Svazu českých filatelistů, seznam schůzek sběratelů zase na stránce časopisu Filatelie v rubrice Kam za filatelií. Optimističtější můžeme být i pokud jde o pohlednice, jejichž obrázky adresních stran jste přiložil. Z filatelistického hlediska jde sice rovněž o běžné haléřové známky, ale jako celistvosti jsou pohlednice nyní velmi oblíbené a jejich ceny oproti letům minulým značně stouply. U pohlednic na rozdíl od známek na stáří velmi záleží - obecně platí: čím starší, tím dražší. S tím však souvisí i použitá tisková technika (např. nejhledanější a tedy nejdražší je litografie), námět (např. obrázky z malých vesniček jsou daleko oblíbenější a tedy dražší než pohled na panorama Hradčan) a přirozeně jakost (každé poškození velmi snižuje cenu, ale to platí i u známek). To však už zabíháme do přílišných podrobností, které lze jen těžko objasnit na dálku v mailu. Pokud byste se o známkách a pohlednicích chtěl dozvědět něco bližšího, doporučujeme pořídit si knížku Filatelie nejsou jen známky, která je skvělým úvodem do tohoto krásného oboru.

Vážený pane inženýre, emise TGM 1930, z níž pochází vaše známka, byla zhotovena ocelotiskem z ploché desky, což je technika, při níž tisknou prohloubená místa v desce. Přesný postup je ten, že barva je navalena na celou desku, přičemž je vtlačena do prohloubených míst a z míst vystouplých je v dalším kroku setřena. Pak je na desku přitištěn papír, na nějž v důsledku velkého tlaku barva přilne a z prohloubených míst desky je „vytažena“. Výsledkem je pak plasticky vystupující (reliéfní) tisk. Jednoduše si to můžeme představit jako formičku, kterou děti naplní vlhkým pískem, uplácají, obrátí, poklepají na ni a po jejím zdvihnutí zůstane na okraji pískoviště písková bábovička. Ze zaslaného obrázku vaší známky lze soudit, že se v průběhu tisku na potiskovaném archu papíru nacházela malá nečistota, například smítko, dřívko či kousíček papíru nebo celulózy, na nějž se otiskla malá část obrazu známky, a po jehož odpadnutí se na známce objevilo bílé nepotištěné místo. Tomu odpovídá i tvar uvedeného nedotisku. S naprostou jistotou by to však šlo potvrdit až po prohlídce samotné známky, u níž je třeba dále prozkoumat např. stopy protlačení na okrajích nedotisku apod. I když tedy s největší pravděpodobností jde o „pouhou“ tiskovou nahodilost, i tak je to hezké zpestření sbírky, které by v exponátu šlo uvést popisem „Českqslovensko“. V hledání dalších zajímavostí na našich známkách vám samozřejmě přejeme hodně úspěchů!

Vážený pane inženýre, otázka, na níž jste ve svém dopisu upozornil, patří v současnosti k nejpalčivějším na našem filatelistickém trhu. Důvod je přitom jasný - jsou jím peníze. Neupotřebené známky se svěžím lepem stojí výrazně - někdy dokonce mnohonásobně - víc, než stejné známky s lepem se stopou po nálepce. Tak tomu ovšem nebylo vždycky. Podíváme-li se do minulosti, tak zhruba do konce třicátých let minulého století nehrál lep známek (přesně řečeno jeho neporušenost) v očích sběratelů zdaleka tak velkou roli, jako je tomu nyní. Naprostá většina jich své neupotřebené známky vlepovala do předtištěných filatelistických alb, přičemž rozdíl byl hlavně v tom, jak kvalitní (a tedy jak drahé) filatelistické nálepky k tomu kdo používal. I to byl ale nesporný pokrok proti situaci zhruba do konce 19. století, kdy místo lepenek byl nezřídka používán klih či kašička z mouky a známky tak byly přilepeny tak pevně, že se při následném odlepování (například za účelem výměny) většinou beznadějně poškodily. Tady mají původ mnohé jinak hezké klasické známky, které při pohledu proti světlu mají výrazně ztenčený papír (jsou stržené), nebo je tato vada dodatečně opravena (např. zakřídováním, což je však snadno rozpoznatelné při ponoření takové známky do lékárenského benzinu, v němž reparované místo na černé podložce ztmavne). Změnu ve způsobu ukládání známek můžeme pozorovat na přelomu třicátých a čtyřicátých let, kdy se více rozmáhají páskové zásobníky, do nichž se známky zasouvají, pošetky, v nichž se známky vlepují do alb, a hlavně nové "patentní" nálepky, které na lepu neměly po odstranění zanechat žádnou stopu (měl zůstat svěží). Tento převratný vynález, původem z Německa, si rychle získal oblibu, která však trvala jen do doby, než se zjistilo, že na povrchu lepu sice skutečně žádnou stopu nezanechává, ale zato papír známek zanedlouho beznadějně promastí. Památkou na patentní nálepky jsou nám tedy známky i celé série s výrazným prosvítajícím nahnědlým čtvercem, hyzdícím obrázek na jejich přední straně, s nimiž se můžeme dodnes běžně setkat ve starších sbírkách. Jistě nemusíme dodávat, že jde o známky z filatelistického hlediska prakticky znehodnocené. Ovšem rozmach používání páskových zásobníků a hlavně pošetek, umožňujících uchování svěžích známek i při jejich vlepení do alba (všimli jste si, v jak velké oblibě mají filatelisté vlepování známek do předtištěných políček? Nepřipomíná vám to celosvětově oblíbené skládání puzzle?) vedl ke vniku nové kvalitativní kategorie: dosavadní dělení na známky upotřebené a neupotřebené se mění - neupotřebené se rozdělují na svěží (s původním, zcela nepoškozených lepem) a na známky s nálepkou nebo stopou po nálepce. Hranici tohoto rozdělení můžeme stanovit někam do roku 1940, ovšem to neznamená, že by se všichni sběratelé okamžitě podle toho zařídili. Naopak! I nadále bylo nemálo těch, kdo s argumentem "nesbíráme lep, ale známky" své neupotřebené přírůstky tvrdošíjně vlepovali do políček alb, ke smutku a zlosti svých následovníků a dědiců, kteří je za to později někdy doslova proklínali. V tomto postupu je bohužel podporovaly i některé filatelistické autority a literatura - u nás například katalogy Pofis ještě v sedmdesátých letech 20. století tvrdily, že cena neupotřebených známek se stopou po nálepce je stejná, jako cena známek bez nálepky, nebo nanejvýš o 10 % nižší. Na našem, od západních informací odloučeném trhu, to dlouho odpovídalo skutečnosti, což - jak si hned ukážeme - později přineslo mnoho škod a zklamání. Vývoj v Západní Evropě - tehdejším centru světového filatelistického dění - se totiž již dávno ubíral jiným směrem. Po velkém boomu filatelie koncem 30. let, kdy v souvislosti s velkými filatelistickými výstavami na čas sbírání známek, a hlavně spekulaci na vzestup jejich cen, propadly statisíce, a spíše miliony lidí, došlo v poválečném období k jisté stagnaci, kterou bylo třeba překonat. Obchodníci a velcí sběratelé měli značné zásoby neupotřebených známek, často v celých arších, a tedy samozřejmě svěžích, a hledali, jak je uvést na trh. Stejné známky však měla i většina sběratelů a ti samozřejmě nejevili zájem koupit si je znovu. Rozdíl byl ovšem v tom, že sběratelé měli tyto známky nezřídka přilepené v albech, a tedy se stopou po nálepce na jejich zadní straně. Vytvořením nové kvalitativní kategorie - bez nálepky - a její masivní propagací vznikl důvod, proč by měli filatelisté sáhnout do kapsy znovu a takové známky a aršíky si koupit. Tuto snahu postupně začali podporovat i vydavatelé katalogů, kteří měli rovněž své želízko v ohni - nově zařazené ceny za svěží známky samozřejmě přiměly mnoho sběratelů, aby si takové katalogy koupili, v čemž je samozřejmě podporovali i filatelističtí obchodníci, prodejci těchto známek a současně i hlavní distributoři katalogů. Zhruba počátkem osmdesátých let už i u nás bylo všem jasné, že neupotřebené známky se vyskytují ve třech sběratelsky přijatelných jakostních kategoriích: svěží, se stopou po nálepce a u klasických známek i bez lepu. Jakou kategorii však můžeme u neupotřebených známek považovat za standardní? Měřítkem by nám podle našeho názoru měla být doba vydání známky. U emisí klasických (tedy obecně cca do roku 1870) je standardní stav bez lepu, známky s lepem se stopou po nálepce jsou nadstandardní, známky svěží pak značně nadstandardní. U emisí do konce 30. let 20. století je standardní stav se stopou po nálepce, známky svěží jsou nadstandardní, známky bez lepu považujeme za poškozené. U emisí novějších, zejména poválečných, je standardní stav se svěžím lepem, známky se stopu po nálepce jsou špatně prodejné a známky bez lepu považujeme za těžce poškozené. Uvedené klasifikaci odpovídají i ceny za jednotlivé kategorie - standardní jakost odpovídá standardní ceně, jakost nadstandardní zasluhuje příplatek, podstandardní slevu. Obecně se uvádí, že svěží meziválečné známky stojí zhruba dvakrát tolik co známky s nálepkou (tedy poměr 1 : 2) - to je však velmi zjednodušující a zavádějící tvrzení. Například u německých známek je tento poměr v některých případech i astronomických 1 : 20 (výplatní série Osobnosti) a více, zatímco například u některých velmi drahých položek naší první republiky jde o poměr pouhých 1 : 1,25 (obě žilkované hodnoty emise PČ 1919; takto malý rozdíl v ceně je však spíše výjimkou). Horší je, že všeobecná snaha o sbírání výhradně svěžích známek - ostře kontrastující s historicky nedávným blahovolným vlepováním známek do alb - vede k tomu, že ani "sleva" na známky s nálepkou v řadě případů nevede k jejich prodeji: nikdo je prostě nechce. A v takové situaci se samozřejmě nelze divit, když se iniciativy chopí podvodníci. Je jich bohužel hodně a stále přibývají, a co je horší, jsou mezi nimi i zdánlivě seriózní lidé, do kterých byste to v životě neřekli. Obvykle to začne tak, že narazí na krásnou známku, která má tak nepatrnou nálepku, že by bylo hříchem nepokusit se ji seškrábnout či jinak odstranit, aby mohla být prodána jako svěží - a končí tak, že vezmou zrezavělou chudinku bez lepu, vybělí ji v chlorovém roztoku, vymáchají v čaji, aby ztmavla, opatří ji kompletním novým lepem a opět nabízejí jako svěží. Právě jsme byli svědky zrodu padělatele, který se ovšem nejspíš cítí jako restaurátor zachraňující kulturní hodnoty. Samostatnou kapitolou jsou v tomto nemravném obchodu někteří filatelističtí znalci, kteří i na takovouto zjevně padělanou známku otisknou svou značku jako na pravou a nepoškozenou, obvykle s výmluvou, že jakosti se přece nevěnují, a konec konců, falešný nebo opravený přece stejně nejde poznat. To ovšem není v žádném případě pravda a každému soudnému člověku to musí být jasné na první pohled. Kdyby to totiž skutečně nebylo možné poznat, nemohly by skutečně svěží známky v katalozích a aukcích dosahovat výrazně vyšších cen, než známky s nálepkou - ty by totiž byly všechny už dávno reparované. Ono to rozhodně poznat jde (např. v UV záření, silným zvětšením, prosvěcováním konců zoubků, skenováním a zobrazováním v grafických programech apod.) a je přímo povinností každého svědomitého znalce, aby to při ověřování pravosti a jakosti učinil a vyjádřil polohou otisku své značky (u známky poškozené či reparované se umisťuje výš) či slovně v atestu nebo certifikátu. Jestliže totiž svěží známka stojí například třikrát tolik, co známka s nálepkou, pak kvalita lepu tvoří dvě třetiny její ceny a ve svém důsledku je tedy její správné rozpoznání z hlediska vynaložených peněz dokonce dvakrát důležitější, než vlastní pravost přetisku! Praktický příklad: Při nákupu známky s nálepkou v katalogové ceně 100 Kč, utrpíme v případě padělku přetisku škodu 100 Kč (považujeme ji za bezcennou); při nákupu stejné, ale pravé "svěží" známky v katalogové ceně 300 Kč, v případě reparované nálepky utrpíme škodu dvojnásobnou (200 Kč), protože cena známky s nálepkou je pouhá stokoruna. A to nemluvíme o známkám s kompletně falešným lepem, kde je tento rozdíl ještě mnohem větší. V německých filatelistických časopisech můžeme často najít inzeráty nabízející kompletní reparování známek, od jejich čištění, přes dolepování chybějících zoubků po opravu či nové nanesení lepu. Obvykle jsou uvedeny honosným titulem Reparaturklinik a jejich ceny jsou překvapivě nízké - třeba už od 1 či 2 Eur za kus. V každém případě však jde o reparaci nebo dokonce padělání, a pokud takový zásah není na známce vyznačen, v případě jejího prodeje jako nepoškozené navíc i o podvodné jednání. Naši staří znalci (Gilbert, Mrňák, Rieger a další) vždy známky zkoumali komplexně, tedy nejen pravost, ale i jejich kvalitu, a výsledku přizpůsobovali svá znalecká vyjádření. Stejně se chovají i znalci němečtí (mají označení BPP za jménem ve své značce) a rovněž někteří naši současní znalci (zejména členové Komise znalců SČF, kteří to mají přímo uloženo jejím Statutem). A nyní konečně k vaší otázce. Pouhým pohledem do některých tuzemských aukčních katalogů soudný člověk pochopí, že tady něco nehraje: odshora dolů jsou jejich stránky zaplněny samými svěžími známkami z počátku první republiky, známka se stopou po nálepce je tady doslova výjimkou. To ale samozřejmě není možné, protože tolik skutečně svěžích známek prostě neexistuje - nedochovaly se, v době jejich vzniku jich byla naprostá většina vlepena do alb a jsou tedy ve skutečnosti v kvalitě po nálepce. Seriózní obchodníci (například aukce Profil, ale i další) je jako s nálepkou také prodávají, ovšem neseriózní překupníci (a bohužel i někteří obchodníci, aukcionáři a dokonce znalci) je jako takové rádi za nižší cenu kupují, reparují a zanedlouho nabízejí za dvoj- a vícenásobek jako "svěží". Mnoho důvěřivých či lehkomyslných sběratelů tak za drahé peníze zaplňuje svá alba a zásobníky "svěžími" známkami (ve skutečnosti však exempláři reparovanými), které jim jednou - až je budou zase chtít prodat - přinesou jenom ztráty a zklamání. Skutečně svěží známka totiž musí mít nepochybně pravý a zcela původní lep, poznámka drobná vada lepu by měla být používána především v případě malé výrobní vynechávky či nepatrného poškození lepu, o němž lze předpokládat, že vznikl v průběhu výroby a expedice. Známky i s malou stopou po nálepce by jako takové měly být označeny ve svém popisu, přičemž je jasné, že exemplář s malou kultivovanou nálepkou je jistě hodnotnější než stejná známka s nálepkou těžší (větší), a tak je zase hodnotnější než známka s nálepkou odstraněnou (tady už jde o určitý stupeň padělání). Známky s částečně či zcela reparovaným lepem pak je třeba bez milosti považovat za známky bez lepu a jako takové i oceňovat (mají cenu cca 20 - 30 % z ceny známek s nálepkou). Na závěr je třeba přiznat, že všechno shora uvedené se lehko řekne, ale méně zkušenému sběrateli hůře provádí. I proto je dobré mít na paměti několik osvědčených rad: 1. Nekupovat známky od neznámých lidí, i když jejich nabídky budou sebelákavější. Při nákupu si vždycky sjednat možnost reklamace v případě zjištění padělku (včetně lepu) a učinit o tom zápis, například přímo na papír s fotokopií předmětných známek. 2. U dražších neupotřebených známek požadovat atest důvěryhodného znalce obsahující vyjádření o jakosti jejich lepu. V případě, že jde o známku levnější, se před nákupem poradit se zkušenějším nezaujatým kolegou-filatelistou, nebo znalce požádat alespoň o prohlídku a ústní vyjádření. 3. I kdyby s popsaným postupem vznikly nějaké náklady (například za cestovné nebo znalečné), zcela jistě to bude mnohem méně, než kolik by činila škoda v případě nákupu padělku. 4. A poslední, nejdůležitější pravidlo - v případě pochybností je lépe neudělat nic (tedy známku nekoupit), než udělat chybu (a utrpět tak škodu). Při rozpoznávání pravosti lepu neupotřebených známek vám přejeme dobré oko a šťastnou ruku a ubezpečujeme vás, že při troše cviku (nejlépe na levných hodnotách téže emise) a za použití běžných pomůcek (UV lampa, 10x zvětšující lupa) si brzo budete v řadě případů vědět rady sám. Podrobnější návod, jak na to, otiskl už několikrát časopis Filatelie, například z pera znalce dr. Františka Beneše, předsedy Komise znalců Svazu českých filatelistů.

S uvedeným lepidlem nemáme zkušenosti, ale obecně lze říci, že skoro každé lepidlo, které se dostane do kontaktu se známkou ji může potenciálně poškodit. Proto doporučujeme známky ukládat tak, aby se ploch opatřených lepidlem nedotýkaly. Výroba zásobníku vlastními silami byla kdysi velmi oblíbenou činností, zejména mezi mladými filatelisty. V časopisech dokonce vycházely návody, jak na to. Vedle úspory peněz přinášela i pocit uspokojení z vlastnoručně vyrobené pomůcky, k níž má člověk samozřejmě mnohem bližší vztah, než je tomu u zásobníku koupeného. Přesto bychom do takto vyrobeného zásobníku doporučovali ukládat spíše běžnější a levnější známky, pokud se chcete zařadit dražší materiál, zabalte jej před tím do vyzkoušených obalů, jako jsou například havidky, či průsvitné pergaminové (nikoliv celofánové!) sáčky.

Vážený pane Vaňkáte, pravost známky, na niž se dotazujete, samozřejmě nejde posuzovat pouze podle skenu (navíc nepříliš kvalitního), ale pokud jde o umístění otisku značky Jana Mrňáka na její zadní straně, mám pro Vás příznivou zprávu: Její umístění odpovídá praxi, kterou tento znalec po jistou dobu používal. J. Mrňák totiž známky začal ověřovat už ve třicátých letech minulého století, tedy v době, kdy ještě nebylo obecně ustáleno umístění znaleckých značek, jak je známe dnes. Jednotliví znalci tehdy značky otiskovali různě, často bez ohledu na to, zda je známka neupotřebená či razítkovaná, s přetiskem nebo bez něj, bezvadná či poškozená (což se současným umisťováním otisků znaleckých značek naopak úzce souvisí). Takže například značky našich nejstarších znalců - J. Lešetického a J. Šuly - často nacházíme v pravém dolním rohu zadní strany známek, značky znalců Tribuny filatelistů E. Hirsche a J. Fraňka zase kdesi v jejich dolní polovině, a značku J. Mrňáka právě v levém horním rohu. Toto období však trvalo v Mrňákově znalecké činnosti poměrně krátce, takže takto označených známek je jen malé množství a setkáváme se s nimi zřídka. A malá poznámka na závěr: Značka Havlas značí, že známka prošla prodejnou tohoto známého obchodníka z konce první republiky a je docela dobrým doporučením exempláře, na němž se nachází (samozřejmě za předpokladu, že je pravá). Pan Havlas totiž známkám nejspíš dobře rozuměl a navíc i dbal na svou dobrou pověst, takže známky ČSR I pocházející od něj bývají pravé. S pozdravem F. Beneš

Vážená paní Moulíková, bohužel Vás musíme zklamat, ale popisované "rarity ve zlatě" mají jen malou cenu a s filatelií souvisí jen okrajově. Jde o soukromě zhotovené suvenýry, které na našem trhu inzeráty nabízela počátkem 90. let firma Göde, a to za několik stokorun za kus (plus nemalé balné a poštovné). Její produkty jsou vlastně papírové, plasticky provedené obrázky vzácných známek, potažené tenounkou vrstvičkou zlaté fólie, která však pro svou nepatrnou váhu má jen velmi malou cenu (zlato jako mimořádně dobře kujný kov lze rozklepat do tak tenkého lístku, že na každé z uvedených "rarit" se ho nachází jen pouhý zlomek gramu). V současné době se tyto suvenýry nabízejí na trhu zhruba za 100 - 150 Kč za kus, ale i za tuto cenu je o ně jen nepatrný zájem.

Vážený pane Procházko, z Vašeho dopisu nevyplývá, zda máte na mysli skutečně poštovní známky (tedy nalepovací předplacené poukázky na čerpání poštovních služeb), nebo spíše propagační, příspěvkové či dobročinnostní nálepky, které se leckdy známkám na první pohled podobají, ale nemají žádnou poštovní funkci a do oboru filatelie tedy nespadají (na první pohled se ale zdá, že půjde o druhý případ). Nálepky - na rozdíl od známek - vydávají soukromé subjekty (spolky, firmy, ale i jednotliví občané) a o jejich vzniku nejsou k dispozici dostatečně úplné údaje. Na rozdíl od známek je sbírá mnohem méně lidí. Z praxe víme, že naprostá většina z těchto nálepek má cenu nanejvýš několik korun za kus, jen malé množství je jich vzácnějších. Záleží na oblíbenosti námětu, stáří nálepky a použité tiskové technice. O žádném jejich katalogu nevíme, ale možná byste více informací mohl získat v Klubu sběratelů kuriozit, jehož adresu jistě snadno získáte na internetu (např. ve vyhledavači Google), nebo můžete navštívit jeho stánek na každoročním veletrhu Sběratel (15. -17.9. 2006 na pražském Výstavišti v Holešovicích).

Máte pravdu – nové vydání prvního dílu Monografie by určitě uvítalo mnoho našich i zahraničních sběratelů první čs. známkové emise. Ovšem nikoliv místo chystané Filatelistické encyklopedie, ale vedle ní, protože i ta je velmi potřebná a jistě najde mnoho vděčných čtenářů. A proč jsme nové zpracování Hradčan v řadě Monografií dosud nevydali? Především proto, že se dosud nenašel autor, který by se tohoto velkého úkolu v celém rozsahu ujal. Původní text je totiž samozřejmě autorským dílem, a i když jeho tvůrce – dr. F. Kubát – bohužel již zemřel, není možné jeho práci předělávat, doplňovat či upravovat. Muselo by tedy vzniknout dílo zcela nové, a to je výzva pro naše specializované a studijní sběratele a znalce. Nové poznatky získané při studiu emise Hradčany jsou však publikovány průběžně, a díky odborné společnosti sběratelů knihtiskových vydání čs. známek a díky práci i dalších badatelů.

Cena černotisků - přesně řečeno příležitostných tisků České pošty (pokud mluvíme o těch oficiálně vydaných)- je určována stejně, jako je tomu u jakéhokoliv jiného předmětu sběratelského zájmu: tedy podle nabídky a poptávky na trhu. Konkrétně to znamená, že roli hraje především počet vydaných kusů a počet sběratelů, kteří o ně mají zájem. Příležitostné tisky vydané u nás po roce 1993 jsou v katalozích rozděleny na tři skupiny: 1. příležitostné tisky (PT), které jsou přílohami katalogů významných filatelistických výstav pořádaných SČF ve spolupráci s Českou poštou, nebo členskými prémiemi SČF a KF, nebo přílohami jednotlivých svazků tradiční řady Monografie čs. a českých poštovních známek a poštovní historie, 2. příležitostné tisky které jsou přílohou každoročních ročníkových alb České pošty (PTR), 3. příležitostné tisky pro Poštovní muzeum (PTM). Katalogové ceny všech oficiálně vydaných příležitostných tisků ČP jsou uvedeny například v posledním vydání katalogu POFIS Česká republika 1993 - 2005. Vedle těchto oficiálně vydávaných příležitostných tisků České pošty se na trhu vyskytují i jim podobné tisky soukromé, které však samozřejmě s oficiálními vydáními nemají nic společného a seriózní filatelistické katalogy je proto neevidují.

Vážená paní Dudová, v obou případech jde o kolky rakouského císařství a jejich cena je – bohužel – velmi malá. Je to způsobeno tím, že kolků těchto hodnot a této emise se dochovalo velké množství, zatímco zájemců o ně – sběratelů – je velmi málo. V nejnovějším katalogu rakouských kolků, který vyšel jako příloha květnového čísla časopisu Filatelie, má Váš kolek hodnoty 25 kr. katalogové číslo 243 a katalogovou cenu 2 Kč, kolek 5 fl. číslo 243 a cenu 15 Kč.

Vážený pane Boudo, uvedené razítko nám dosud nebylo předloženo a většina dostupné literatury se o něm ani nezmiňuje. Nalezli jsme však pramen – F. Novotný: Katalog příležitostných razítek 1942, vydal Národní spolek sběratelů v Praze – v němž je uvedeno, a to jako druhé v pořadí podle data užívání (po prvním čs. příležitostném razítku Znojmo / Sokolský slet / 24.VII.1919). Není zde však vyobrazeno, pouze se uvádí, že je ve fialové barvě. Už v té době bylo zřejmě mimořádně vzácné, protože namísto ceny je uvedeno -,- (což je v tomto katalogu naprostou výjimkou – téměř všechna ostatní razítka jsou oceněna). Domníváme se, že pokud by se na trhu vyskytl exemplář celistvosti s nepochybně pravým otiskem tohoto razítka, bylo by vhodné jej napřed popsat v některém odborném časopisu (např. ve Filatelii) a teprve pak nabídnout k prodeji v některé z tuzemských velkých aukcí (např. Profil). Cenu je těžké předem odhadnout, ale v aukci by samozřejmě bylo prodáno za nejvyšší možnou okamžitou cenu.

Jde o známku vydanou v roce 1943 k 1. výročí úmrtí R. Heydricha, v katalogu POFIS má číslo 111 a cenu 3 Kč (neupotřebená i razítkovaná). Vyobrazený "pamětní list" je soukromým výrobkem, jaké byly za protektorátu hojně zhotovovány k celé řadě emisí (což souviselo s tehdejším enormním vzrůstem zájmu o sbírání známek). Cena těchto "suvenýrů" je obvykle něco málo nad cenu upotřebené známky. Profil

Vážený pane Balcare, Asi Vás nepotěšíme, ale Váš aršík má cenu malou, nanejvýš deset či dvacet korun (nenapsal jste totiž žádné podrobnosti - o který přesně jde /vyšlo jich víc/, zda je nepoužitý či razítkovaný apod.). Jde o důsledek seriózní emisní politiky německé pošty, která - na rozdíl od tehdejší naší (a dalších "socialistických", ale i mnoha rozvojových zemí) - nevydávala žádné uměle vyrobené rarity s nepatrným nákladem, ale naopak všechny svoje produkty (známky, aršíky, obálky dne vydání apod.) distribuovala v dostatečném počtu a za nominální cenu všem zájemcům. Proto je těchto aršíků mezi sběrateli i v zásobách obchodníků dosud dostatečné množství, což se v nejbližších desetiletích nejspíš nijak nezmění. Srdečně Vás zdravíme Filatelie

Vážený pane Vdolečku, především Vás srdečně vítáme zpět do filatelistických řad - i když trochu opožděně, protože, jak píšete, ke sbírání známek jste se vrátil už před dvěma lety. Podobně jako Vy se ke známkám tradičně vrací mnoho dalších filatelistů, kteří jim kdysi propadli jako kluci, po vstupu do „praktického života“ je na čas opustili a když už měli rodinu a zavedli se v zaměstnání, opět svá alba a zásobníky oprášili. A teď už k Vaší otázce. Snad v každé rodině se najde nějaká ta známka po rodicích či prarodičích, kterou jim tehdy bylo líto vyhodit, vytrhli nebo vystřihli ji z obálky a schovali, že se jednou bude hodit. Většinou jde o běžné výplatní známky, vydané ve velkém nákladu a dodnes tedy v nepatrné, haléřové ceně. Přesto není třeba nad nimi ohrnovat nos. Jednak sbírání známek není jen o penězích, jednak nám mohou dobře posloužit při prvních krůčcích například při odmáčení známek, a konečně – v neposlední řadě – jsou to přece malinké, mikroskopické poklady, které nám tu po sobě zanechali naši předkové, často členové naší rodiny, s nadějí, že jednou některému z potomků budou k užitku a bude z nich mít radost. Známky, jejich vyobrazení jste nám poslal, skutečně patří mezi běžně se vyskytující, a tedy laciné, k nácviku dalšího postupu se však výborně hodí. Každý sběratel známek čas od času stojí před otázkou, zda má své nové přírůstky z korespondence ponechat na obálce, vystřihnout je nebo je dokonce odmočit. Důležité je, v jaké podobě se v tu chvíli nacházejí. Známky na pěkné pohlednici samozřejmě nevystřihujeme a uložíme je s ní, podobně jako když držíme v ruce dopisnici či obálku s natištěnou známkou, případně i dofrankovanou dalšími známkami nalepenými. Jiná situace je, pokud jde o běžné soudobé dopisy, které obvykle není důvod uchovávat celé. Přesto je pečlivě prohlédneme, zda se mezi nimi nenacházejí nějaké zvláštnosti, které by stály za uchování. Jde například o dopisy spěšné a doporučené, se zajímavou frankaturou a pěkným razítky, či obálky vojenské pošty, dopisy z prvních letů, nebo třeba balonovou poštu a podobně. Důvodem však může být i zajímavý odesilatel či adresát, zajímavá propagační nálepka související s odesilatelem, perfin (průpich) na známce apod. Ty si dáme stranou – ve sbírce se nám jednou mohou hodit. Z těch ostatních, běžných, odstřihneme část s nalepenými známkami, odstraníme případný hedvábný papír (býval uvnitř starších obálek) a vložíme je do misky s vlažnou vodu, v níž se brzy odmočí. Poté známky vyjmeme z misky (rukou!, protože pinzetou bychom mohli mokrý papír snadno protrhnout) a položíme je obrázkem dolů na savý papír, například na nepotištěné okraje novin. Po chvíli oschlé známky vložíme mezi dva pijáky a zatížíme knihami. Po několika hodinách budou suché a hezky rovné, připravené k zařazení do sbírky. Někteří sběratelé si do sbírky ukládají i výstřižky obsahující nejen známku, ale i celý otisk jejího razítka. Podle našeho názoru to však má význam jen u starých, zejména klasických emisí (pokud je už tehdy někdo vystříhal – dnes už bychom nic takového dělat neměli!). U nových známek však doporučujeme volit mezi celým dopisem (pokud je k tomu důvod) a známkou odlepenou. U známek na Vašem obrázku asi neuděláte chybu, když je odmočíte. Pokud se vám nehodí do sbírky, můžete je použít na výměnu, nebo jimi udělejte radost začínajícímu sběrateli ve své rodině či okolí. Přátelsky Vás zdravíme Filatelie PS: Prakticky všechny informace zajímající začínající sběratele lze nalézt v krásné publikaci M. Langhammera „Filatelie nejsou jen známky“, kterou můžete koupit u svého obchodníka s poštovními známkami, nebo si ji objednat prostřednictvím zásilkové služby Profil (objednací kupon naleznete na 3. straně obálky každého čísla časopisu Filatelie).

Vážený pane Opočenský, snad všechny staré známky ostrova Mauritius jsou obestřeny oparem naděje, že by mohly být vzácné. Není to však bohužel pravda. Skutečně vzácné jsou totiž pouze jejich nejstarší sestřičky - dvě hodnoty první emise z roku 1847, nesoucí nesprávný nápis Post Office (poštovní úřad), namísto správného Post paid (poštovné zaplaceno). Bylo jich vydáno pouze několik set kusů, ale do dnešních dnů se jich dochovalo jen kolem tuctu od každé. A protože jsou na celém světě velmi populární, v aukcích dosahují ceny (v přepočtu) kolem padesáti milionů korun za kus. Známky pozdějších emisí, mezi něž patří i oba Vaše exempláře, však vyšly v nákladech nepoměrně vyšších, a proto dodnes patří k běžným známkám v ceně nanejvýš několik korun. To ale nic nemění na skutečnosti, že pocházejí ze stejného ostrova, jako ty vzácné, a že při pohledu na jejich nápis - MAURITIUS - se každému správnému filatelistovi alespoň trošičku zrychlí tep. S pozdravem Filatelie

Vážený pane inženýre, odchylky luminiscence papíru poštovních známek zkoumáme v ultrafialovém záření o vlnové délce 360 nm, neboli pod UV lampou s modrou trubicí. Papír známek bez opticky aktivní přísady (bp) se přitom jeví jako tmavý, neemitující žádné záření. Papír s opticky aktivní přísadou (oz) pod lampou září namodrale, papíry s přísadou fluorescenční září žlutě (fl 1) nebo žlutozeleně (fl 2). U papíru oz je třeba ještě zkoumat, zda jde skutečně o záměrně přidanou přísadu (je homogenně rozptýlena v celé mase papíru), nebo přísadu nezáměrnou, která se do něj dostala jako součást požité suroviny (např. papír ze sběru, hadry apod.), nebo dodatečně (např. při jejím odmočování) - v obou případech je obsah oz výrazně menší a jeho rozptýlení je nehomogenní. Papíry zkoumané z hlediska jejich optické aktivity v UV světle mohou být i padělány - papír bp může být dodatečně natřen přísadou oz a samozřejmě naopak - přísada oz může být z papíru chemicky odstraněna. Papíry s přísadou fl 1 bývají často poškozeny; tato přísada je totiž značně nestabilní a při kontaktu s některými plasty dochází k jejímu rozložení - taková místa se pod UV lampou jeví jako tmavší. Zkoumání odchylek papíru z hlediska luminiscence je rozhodně zajímavý a přitom perspektivní obor - některé československé známky na odlišném papíru jsou totiž velmi vzácné, čemuž odpovídá i jejich cena (v některých případech je běžná varianta za korunu a odchylka za mnoho tisíc; podrobnosti snadno naleznete ve specializovaném katalogu POFIS - ČSR II). Pokud se do takového zkoumání budete chtít pustit, nemusíte se obávat žádných velkých výdajů. Stačí si pořídit UV lampu (bateriová stojí kolem 100 - 300 Kč) a pro srovnání neupotřebené běžné známky na příslušném papíru (tedy hlavně ty, u nichž žádné odchylky neexistují, aby nedošlo k záměně). Pokud se vám podaří sehnat jako srovnávací materiál známky s okrajem archu, tím lépe. Zkoumanou známku pak prohlížíme v šeru (nebo ještě lépe naprosté tmě) pod UV lampou, kterou nad ní přejíždíme ve výšce zhruba 2 - 5 cm. Srovnáním s kontrolními exempláři pak snadno dojdeme k závěru, o jaký druh papíru jde. U běžnějších známek takový postup postačí, u vzácných variant však doporučujeme zjištěný výsledek pro jistou konzultovat s příslušným znalcem. V bádání vám přejeme mnoho zdaru a pokud se vám podaří nějaký pěkný úlovek, rozhodně nám o tom napište! Filatelie

Vážený pane inženýre, známky (a další filatelistický materiál), které si chcete nechat ověřit, je nejlepší napřed předložit znalci osobně k předběžné prohlídce - například při návštěvě některé z velkých filatelistických akcí na nichž funguje poradenská služba komise znalců Svazu českých filatelistů (v srpnu to bude výstava v Karlových Varech, v září veletrh Sběratel v Praze - podrobnosti zjistíte na stránce SČF www.informace-scf.cz ). Takový postup má několik výhod: jde o bezplatnou službu, určenou v rámci propagace SČF i jeho nečlenům, při níž vám znalec poradí, které z vašich známek je nutné či stojí za to dát ověřit, většinou hned na místě určí i očividné padělky a běžné varianty a s ostatními známkami vás nasměruje na znalce specializovaného právě na váš materiál. Pokud takový postup pro vás není možný, doporučujeme zaslat známky vybranému znalci (jejich seznam a kontakty naleznete na již uvedené www stránce SČF) v cenném psaní, pojištěné na jejich katalogovou cenu. Před odesláním je dobré si udělat jejich fotokopie či skeny v poměru 1 : 1, z přední i zadní strany (stačí je narovnat na albový list a okopírovat najednou). Cenu za zkoušení pravosti je třeba sjednat se znalcem předem, obvykle se odvozuje z tržní ceny materiálu a pohybuje se od cca 4 % (za označení značkou u nekomplikovaných případů) do 10 % (za garanční certifikát). Závěrem ještě malá poznámka: situace s označováním známek a dalšího filatelistického materiálu znaleckými značkami je u nás značně odlišná od dalších států, srovnatelně filatelisticky vyspělých. V minulosti totiž u nás byly často masově označovány i zcela běžné hodnoty, u kterých to nebylo ani potřeba, a československých známek je tak ověřeno nesrovnatelně více, než například známek německých či rakouských. Ve sběratelích se však tato tradice zakořenila a pokračují v ní, což jim někteří znalci samozřejmě nerozmlouvají (přináší jim to příjem). Ve skutečnosti však u naprosté většiny známek označení značkou není zapotřebí a postačí pouze ústní konzultace se zkušeným znalcem - ve shora uvedených případech akcí SČF navíc bezplatná. Jiná situace je u známek u nichž skutečně hrozí riziko, že by mohlo jít o padělek (či špatně rozeznanou variantu), těch je však relativně málo a s jejich určením vám svědomitý znalec jistě ochotně poradí. S přátelským pozdravem Redakce časopisu Filatelie

Možností, jak zjistit cenu své sbírky, máte celou řadu - od svépomocného studia katalogů, přes poradu s některým zkušeným filatelistou, najmutí soudního znalce, po nabídku filatelistickému obchodníkovi. Pokud však - jak píšete - nejste filatelista, bylo by asi nejjednodušší, z hlediska nákladů nejlevnější a z hlediska dosažení maximální ceny nejbezpečnější obrátit se na některou velkou tuzemskou aukční firmu a svou sbírku nabídnout k prodeji v aukci. Musíte sice zaplatit aukční provizi, ale ta je mnohem nižší, než rabat obchodníků při prodeji za hotové, navíc si ušetříte pracné ohodnocování a především máte jistotu, že se známky prodají skutečně za nejvyšší možnou tržní cenu. Aukčních firem je celá řada, oslovit můžete například Profil (Praha 1, Klimentská 6), který ještě přijímá zboží do své podzimní aukce. Termín schůzky a podrobnější informace si můžete sjednat na tel. čísle 607 282 004 (Po - Pá 10h - 17h), úřední hodiny jsou každou středu od 12 do 15 hodin.

Vážená paní Procnerová, je nám to líto, ale nemáme pro Vás příznivou zprávu. S prodejem obálek dne vydání (FDC) je totiž svízel - nabídka je značná a poptávka nepatrná. Je to způsobeno tím, že tyto obálky, které začaly vycházet v roce 1947, jako zajímavou a graficky zdařilou novinku zpočátku sbíralo velké množství filatelistů. Jak však šly roky, sbírky začaly mít neúměrně velký objem a zájemců postupně ubývalo. Po rozpadu ČSR se noví sběratelé FDC zaměřují na obálky České resp. Slovenské republiky a noví sběratelé obálek československých prakticky nepřibývají. V současnosti jsou kompletní sbírky čs. FDC z let 1947 - 1992 občas nabízeny na aukcích, a to za vyvolávací cenu i méně než 2.000 Kč! Ještě horší je situace s různými suvenýry - obálkami zhotovovanými k výstavám či rozmanitým akcím; o ty až na výjimky není prakticky zájem vůbec. Proto doporučujeme obrátit se na některou velkou tuzemskou aukční firmu a nabídnout jí sbírky do dražby. Ovšem pouze v celku (nedoporučujeme nechat z nich cokoliv vybírat, po "vyzobání" několika "hrozinek" je totiž zbytek obvykle prakticky neprodejný). Možná b věci pomohlo, kdyby byly FDC nabízeny v rámci celé pozůstalosti, tedy i se sbírkami známek, o které je přeci jen větší zájem a obálky by tak s nimi mohly "svézt". S přátelským pozdravem Profil

Vážený pane magistře, takzvané novotisky Heydrichových aršíků jsou ve skutečnosti jen jejich reprodukcemi, soukromě pořízenými (zřejmě dlouho po zániku protektorátu) pro sběratele, kterým by jinak příslušné místo ve sbírce beznadějně zelo prázdnotou. Existuje jich více druhů a žádný z nich - tedy z těch, které mi dosud byly předloženy k prohlídce - nebyl zhotoven z původní tiskové desky (ta byla hlubotisková), ale k jejich výrobě posloužily odlišné techniky: od fotografie, přes ofset po současný xerox. To, že mají vždy stejné číslo je přirozené - k reprodukci posloužil konkrétní exemplář, či jeho obrázek. Náklady budou různé, jednou jsem jich viděl více než stovku najednou. Čas od času jsou nabízeny na burzách i v obchodech, obvykle za cenu několika desetikorun a víc bych za ně rozhodně platit neporučoval. S přátelským pozdravem F. Beneš

Vážený pane, problematikou neúředních vydání - tedy známek, které nevydala k tomu oprávněná osoba (nejčastěji držitel poštovní licence, tedy provozovatel poštovní přepravy, popř. přímo stát, jako je tomu u nás) -, se zabývala řada článků v časopise Filatelie, např. z pera D. Schillera pod názvem "Ilegální a nežádoucí vydání" v ročníku 2004. Už od konce 19. století se na filatelistickém zájmu snaží přiživit řada podvodníků, kteří si nechávají vytisknout "známky" smyšlených zemí, většinou s líbivými obrázky, aniž by k tomu byli oprávněni (a samozřejmě žádnou poštu neprovozují). V takových případech jde o pouhé nálepky, které známky připomínají jen svým vzhledem, ovšem nemají jejich funkci. Každý si sice může kupovat a sbírat co chce, ovšem tyto nálepky nejsou považovány za filatelistický materiál, a proto je není možno vystavovat na filatelistických výstavách a nejsou ani zařazovány do filatelistických katalogů. S pozdravem Filatelie

Normální to není, ale protože pošty i obchodníci jsou samozřejmě známkami zásobováni s určitým předstihem občas se stane, že se nějaká objeví v poštovním provozu o něco dříve (což je však samozřejmě v rozporu s poštovními předpisy). Druhou možností je, že bylo chybně nastaveno datum v razítku - v uvedeném případě by ho tedy prostě zapomněli ráno přetočit. S pozdravem Filatelie

Ano, bylo to sice nesprávné, ale relativně dost běžné, a to proto, že uvedené známky mohli používat jen oprávnění odesilatelé (kteří měli smlouvu s poštou), takže nehrozilo nebezpečí, že by je adresát mohl znovu použít jako poukázku na čerpání poštovních služeb (tedy přepravy zásilky). Obdobná situace je i u známek novinových. Profil

Jde o drobné tiskové či deskové vady, vyskytující se prakticky na všech známkách ČR tištěných rotačním ocelotiskem kombinovaným s hlubotiskem. Důvodů jejich vzniku je více – například zaschlá barva v tiskové desce, způsobující nedotisky, nebo nepatrné trhlinky či škrábance na povrchu desky, způsobující vznik teček a čárek. Za určitých okolností je pomocí těchto vad identifikovat konkrétní známkové pole, a to dokonce v rámci části nákladu. Pro katalogizaci se však pro svůj malý rozsah či pro nahodilý výskyt nehodí. S pozdravem Profil

Jde o vadu stíracího zařízení, které z tiskové desky odstraňuje přebytečnou barvu. Při tisku z hloubky se totiž barva navalí na celou plochu desky, v prohloubených místech ulpí a ze zbylé vyvýšené vyleštěné plochy je setřena. Pokud je stírací zařízení poškozeno, zůstane na vyvýšené ploše nežádoucí barva, která se pak otiskuje na papír. Můžete si to představit jako cukrářskou stěrku (plastovou kartu), kterou stíráte krém - pokud je v hraně karty vryp (či jiné malé poškození) zůstává za jejím tahem vyvýšená "čára". Jde tedy o výrobní nahodilost, která se může vyskytnout u jakékoliv známky a katalogy ji proto obvykle samostatně neevidují (pokud se nevyskytuje na vyznané části nákladu). Výstupní kontrola tiskárny většinu takových vad odhalí a archy vyřadí, občas se však stane, že přehlédnutím uniknou do poštovního provozu. Mezi specializovanými sběrateli jsou tyto vady oblíbené a dosahují cen ve stokorunách (výjimečně i více. Filatelie

Jména autorů a rytců jsou uvedena v závěrečné kapitole černobílého katalogu POFIS - ČSR II, který je možno objednat v zásilkové službě Profil. FDC bude věnován připravovaný díl Monografie čs. známek, který vyjde v příštím roce. Filatelie

Emil Hácha je jediným československým prezidentem, jehož portrét nevyšel na poštovní známce. K jeho volbě nebylo ani používáno jinak obvyklé příležitostné poštovní razítko (ani razítko v odlišné - červené - barvě). Do sbírky tak lze zařadit pouze pohlednici s jeho portrétem. Filatelie

Chybějící písmeno ve jménu autora či rytce (nebo jiná část rytiny) je důsledkem zanesení prohloubeného místa v tiskové desce zaschlou barvou - takové místo pak netiskne. Obvykle jde o přechodný stav, protože při čištění tiskového válce jsou podobné závady odstraněny. Většinou takto bývají "postiženy" jemné linky rytiny, v nichž zaschlá barva snadněji ulpí. Obecně se dá říci že jde o poměrně často se vyskytující nahodilou tiskovou vadu. Filatelie

Hologramy používá vydavatel českých známek a celin jako ochranu před paděláním. Na známkách byly zatím použity u 3 vydání, a to vždy na dolním okraji malého přepážkového listu. Mnohem častější je jejich použití na dopisnicích. Při jejich "tisku" (technické stránce výroby se teď nebudeme věnovat) došlo v řadě případů k různým výrobním vadám, a tak známe hologramy rozostřené, neúplné, posunuté atp., a rovněž hologramy chybějící. Tyto výrobní vady a nahodilosti zvyšují cenu dopisnic, a tak jsou přirozeně předmětem zájmu nejen sběratelů, ale i padělatelů. Zda ve vašem případě jde o pravou dopisnici, nebo zda byl hologram odstraněn, si z pouhého skenu netroufáme určit - dopisnici by bylo třeba předložit znalci. Do té doby však při nákupu doporučujeme raději opatrnost.

Repliky známek "ve zlatě" jsou soukromými výrobky, které s poštou nemívají nic společného. Na našem trhu je po roce 1990 nabízela např. firma Göde, která masivní reklamou získala mnoho zákazníků. Obvykle jde buď o repliky starých cenných známek, nebo o reprodukce známek soudobých. Vždy však jde o silnější kousek papíru, do nějž je plasticky vytlačen obraz známky, na povrchu pokrytý tenounkou vrstvičkou zlata. Cena tohoto zlata je přitom nepatrná, neboť váží jen pouhý zlomeček gramu. Tyto výrobky jsou nabízeny i v jiných státech a např. v USA (což je Váš případ) jsou často upraveny do podoby obálky dne vydání, kde v pravé části je nalepena skutečná známka opatřená razítkem a v levé části je upevněna její "zlatá" replika. V obou případech je cena těchto produktů kolem 150 Kč za kus, není však snadné pro ně najít kupce - jak jsme řekli, jde totiž o pouhý suvenýr, s filatelií související jen okrajově. Profi

Jde o jednu z nejběžnějších rakouských výplatních známek, používanou na pohlednice a dopisnice. Dodnes se jich dochovaly miliony a jejich cena je proto nepatrná (doslova několik haléřů za kus). Profil

Na vaši otázku je obtížné odpovědět. Sbírat známky v celých arších je finančně náročné (ale zase se na nich po čase dají snadno identifikovat hodnotné odchylky). Zkušenosti z okolních států však ukazují, že neupotřebené nové známky si svoji cenu (která je vázána na nominální hodnotu) nemusejí vždy udržet! Po přistoupení na společnou měnu Euro se dá očekávat zrušení platnosti známek ČR v korunách a prodejní cena známek s hodnotou v Kč na filatelistickém trhu potom může být časem i částečně snížena (stalo se to v Německu i Rakousku, podobnou zkušenost udělali i sběratelé známek zaniklé ČSSR). Doporučujeme se spíše orientovat na známky s různými sběratelskými zajímavostmi, jako jsou například deskové vady a odlišné typy, méně často se vyskytující soutisky s kupony apod., které - jak ukazuje praxe - si svou cenu obvykle podrží. Obálky dne vydání jsou krásnou součástí sbírky, ale jejich cena z dlouhodobého hlediska obvykle spíše stagnuje. Zajímavou oblastí jsou známky předválečné ČSR, u nichž je cena dlouhodobě stabilizovaná. Dobrým vodítkem při nákupu a výměně známek vám mohou být časopis Filatelie a katalogy Pofis (informace na www.filatelie.cz). Přejeme Vám mnoho sběratelských úspěchů Profil

Základní infomace o výstavách a soutěžních třídách najdete na stránkách Svazu českých filatelistů www.informace-scf.cz . Česká republika zatím žádnou známku s florbalovým motivem nevydala. V Hradci Králové se uskuteční 19. dubna 2007 Národní filatelistická výstava zde máte odkaz na pořadatele http://www.filateliste.unas.cz/narodni-vystava . Filatelie

Znehodnocení tohoto aršíku je veliká škoda, pro vás i finanční. Naštěstí lze známku z aršíku rozeznat od známky z archového vydání. Pokud máte zájem o podrobnější informace doporučujeme vám přečíst si článek od F. Beneše Protektorátní aršík R. Heidrich 1943, který byl uveřejněný v časopisu Filatelie č. 11/1998. Hodnotu této známky je obtížné určit. Je otázkou, zda by o ní byl mezi sběrateli zájem. Pokud ale chcete tuto známku prodat doporučovali bychom vám dát ji do aukce. Před případným prodejem by však známku musel odzkoušet důveryhodný znalec. Filatelie

Je nám to líto, ale naprostá většina položek ze starších nabídek Zásilkové služby je už vyprodána. Doporučujeme prohlédnout přebaly starších čísel Filatelie (např. v knihovně SČF) a vypsat si, co vás nejvíce zajímá a pokud to bude v našich silách, pokusíme se nějaké z tohoto zboží zajistit. S přátelským pozdravem Profil

Cena uvedené známky je nepatrně vyšší (v katalogu POFIS má číslo 2048 a její cena činí 50 haléřů). Původ známek nehraje prakticky žádnou roli, v každém státě jsou známky levné (těch je naprostá většina) i drahé. Cenu lze snadno zjistit v katalogu. Profil

Doporučujeme obrátit se na některého zkušnějšího sběratele ve svém okolí, například prostřednictvím místního Klubu filatelistů Svazu českých filatelistů. Kontakt naleznete na www.informace-scf.cz Profil

Jde o suvenýr v ceně do 5 Kč. Text i podpis jsou vytištěny. Profil

Jde zřejmě o pamětní list s nalepenými (nikoliv natištěnými) známkami - je to suvenýr, který prodávala pošta a který si koupil skoro každý vlastenec. A protože jej každý pietně schoval, zachovalo se jich mnohem více, než je zájemců o ně, takže má jen nepatrnou cenu. Nejlepší využití je v souladu s původním účelem - tedy jako vlastenecká upomínka té dávné doby. Zcela jiná situace by byla, kdy nešlo o známky nalepené, ale přímo natištěné na papíru (musel by být silný a měkký), pak by mohlo jít o slavný aršík Kde domov můj (má 15 známek v červené nebo modré barvě), přičemž cena dvojice těchto aršíků je řádově nad deset tisíc korun a prodat jsou u jakéhokoliv většího obchodníka se známkami nebo ve větší aukci. Profil

Jako nejjednodušší postup doporučujeme přihlásit se do Svazu českých filatelistů a známky odebírat v jeho novinkové službě (blíže viz www.informace-scf.cz ). Obrátit se můžete i na Českou poštu, jejíž novinková služba v Karlových Varech posílá objednané zboží na dobírku (blíže viz www.cpost.cz , kde najdete odkaz na odběr nových známek ČR). Cena razítkovaných známek odebíraných v novinkové službě (SČF nebo ČP) se stanovuje podle jejich tiskové techniky, způsobu orazítkování a v některých případech i podle nominále. U známek a aršíků tištěných rotačním ocelotiskem a ofsetem, s tzv. válečkovým razítkem, nominál nehraje roli a cena je 0,50 Kč za kus (u vydaných do 31.12. 2002 jen 0,30 Kč za kus); s kulatým "ručním" razítkem 50 % nominále. U známek a aršíků tištěných ocelotiskem z plochých desek (např. emise Umění) nebo v kombinaci ofsetu a ocelotisku z plochých desek s válečkovým razítkem 50 % nominále, s razítkem ručním 100 % nominále. S přátelským pozdravem Filatelie

Způsobů ukládání známek do sbírek i mezi materiál na výměnu se v průběhu let objevila celá řada. K nejstarším patří jejich přilepování na různé podložky, nejčastěji na papírové albové listy. Vzhledem k tomu, že samy poštovní známky jsou od svého počátku (tedy od roku 1840) nalepovací, jevil se tento způsob jako nejpřirozenější. Zpočátku se to dokonce dělo materiály, které byly právě po ruce, což mohl být třeba škrob, klih, navlhčená mouka a podobně. Známky pak sice pevně držely, ale když je někdo chtěl odlepit, obvykle mu nezbylo, než je utrhnout, čímž je však většinou nenapravitelně poškodil (strhl současně různě silnou vrstvu papíru z jejich zadní strany a známky tak při pohledu proti světlu "svítí"). Tak bylo zničeno mnoho cenných klasických známek. Počátkem 20. století se objevily první zasunovací zásobníky, moc úspěchů ale nesklidily. Sběratelé si totiž oblíbili nalepování známek do předtištěných políček, které bylo jednak na pohled velmi úhledné a jednak připomínalo dnešní puzzle, přičemž snaha zaplnit jasně definovaná bílá místa v albu byla hnacím motorem a pro mnohé i hlavním kouzlem sbírání známek. Vyšší nároky na jakost známek však přinesly používání nalepovacích papírových pásek - ať už to byla běžná hnědá papírová lepenka, nebo jemná průsvitná lepenka bankovní. Z ní se potom vyvinuly filatelistické nálepky (u nás je po desítky let vyráběla táborská papírna TAPA). Používány byly nejen pro známky razítkované, které byly po odmočení bez lepu, ale i pro známky neupotřebené, neboť mnoho filatelistických autorit neochvějně tvrdilo, že "nesbíráme lep, ale známky!". Takže ještě v sedmdesátých letech minulého století mnozí odběratelé novinek čs. pošty své známky nenávratně zničili tím, že je hned po nákupu přilepili do alb. Ve světě přitom vývoj šel zcela jiným směrem. Už v době těsně před druhou světovou válkou se snažili velcí obchodníci uplatnit své značné zásoby neupotřebených známek, které nakoupili koncem třicátých let ve spekulační vlně související s tehdy pořádanými mezinárodními filatelistickými výstavami. Měli je v celých arších, tedy s nepoškozeným původním lepem. A aby byl důvod prodat je sběratelům, začali prosazovat sbírání známek svěžích - tedy bez nálepky či stopy po ní. Protože většina sběratelů v té době své známky stále nalepovala, měli je naopak se stopou po nálepce, a když chtěli vyhovět novým, vyšším požadavkům na kvalitu, nezbylo, než si je koupit znovu. Na ukládání takových známek pak byly používány jednak zásobníky, a jednak takzvané pošetky, v podstatě malé obálky s průhlednou horní stranou, do nichž se známky vložily a vlepily do políčka v albu. Ani to nebylo bez problémů - nové materiály se například časem smršťovaly (celofán) a známky či aršíky tak často pomačkaly, černý podkladní papír se přichycoval na lep známek apod. Zasunovací zásobníky také nebyly bez chyby: jejich pásky mnohdy nedržely dost pevně a známky se z nich sypaly, materiál pásek i papír listů byly chemicky nestálé a na známky nevhodně působily (jejich papír žloutl či hnědl, měnila se jejich barva apod.). Přes uvedené potíže však byl nový trend nastoupen a postupně se šířil. Jeho důsledkem však bylo, že neupotřebené známky ukládané klasickým způsobem, tedy přilepované do alb papírovými nálepkami, byly stále hůře prodejné a jejich cena (katalogová i tržní) byla v řadě případů pouhým zlomkem cen známek svěžích. U některých německých emisí ze 30. let 20. století činí dnes tento poměr neuvěřitelných 100 : 5, tedy vlastní známka stojí pouhých 5 %, zatímco cena nepoškozeného lepu činí 95 % z ceny svěží známky. To samozřejmě vzbudilo pozornost padělatelů, takže se reparování lepu stalo velmi rozšířeným oborem padělání. Dnes se odhaduje, že až 80 % všech "svěžích" vzácnějších meziválečných známek nabízených na českém trhu má odstraněnou nálepku či opravený, nebo rovnou zcela falešný lep. I proto je třeba pravosti a jakosti lepu věnovat při nákupu a výměně velkou pozornost a v případě dražších kusů se poradit se zkušenějším sběratelem či důvěryhodným znalcem. V průběhu let velmi pokročila jakost obalů a pomůcek, které filatelisté pro ochranu svých známek používají, zejména jakost plastových pošetek, alb a zásobníků. Jejich materiál by měl být chemicky stálý a na známky by neměl nijak nevhodně působit. Známky, které už máte ve sbírce s nálepkou či stopou po ní, doporučujeme ponechat ve stavu, v němž se nacházejí a nálepku neodtrhávat či jinak neodstraňovat. Nové přírůstky však ukládejte samozřejmě jinak - buď je zakládejte do kvalitního zásobníku, nebo je vložte do nalepovacích pošetek (tzv. hawidek), v nichž je můžete vlepit do alba. Více informací můžete získat v nejbližším klubu Svazu českých filatelistů, jehož adresu si můžete vyhledat na www.informace-scf.cz. Předplatit si můžete i měsíčník Filatelie, v němž rovněž najdete mnoho potřebných informací (www.filatelie.cz). Ve vašem sběratelském úsilí vám přejeme mnoho úspěchů.

V naprosté většině případů jde o běžné známky v ceně do pěti korun za kus. Zhotoveny byly v Rusku, v době nedostatku mincí (a kovů k jejich ražbě). Samozřejmě i mezi nimi se může objevit vzácnější varianta - například výrobní vada, ale spíše teoreticky (sami jsme se s takovým případem dosud nesetkali). Profil

Hawidkami souhrnně nazýváme plastové obaly na známky a aršíky, které u nás proslavil jeden z řady jejich výrobců - německá firma Hawid (návštěvníkům výstavy PRAGA 1968 rozdával jejich vzorky, které se setkaly s velikým zájmem; český název takového obalu je pošetka). Jde o pouzdra ze dvou stejně velkých a poměrně tenkých plastových folií - podkladní a krycí - mezi něž se vloží známka nebo aršík, které jsou tak chráněny před vnějšími vlivy. Spodní folie může být černá nebo průhledná (zezadu může být opatřena i lepem, aby ji bylo možno snadno vlepit do alba), horní je průhledná. Spojeny jsou svárem na jedné ze svých stran, který umožňuje horní folii ohnout se a zase vrátit do původního tvaru. Dodávány jsou obvykle v páskách standardní délky (cca 20 cm), ale různé výšky od cca 1,5 do 6 cm), z nichž si je sběratelé odstřihují nebo odřezávají podle příslušné velikosti známek. Ještě větší hawidky jsou určeny na aršíky a tiskové listy. Jak už jsme řekli, výrobců takových pošetek je více, např. firma Prinz a řada dalších (podrobnosti snadno naleznete na internetových stránkách zástupců větších firem v ČR - Leuchtturm, Lindner, SAFE, Schaubek apod.). Ty také dodávají řezací strojky na pošetky, různá měřítka, šablony na řezání, lepidla na přichycení obou folií i na horní straně a další příslušenství. Původním účelem pošetek bylo ochránit neupotřebené známky a hlavně umožnit, aby je bylo možno vlepit do předtištěných alb (k tomu se dříve používaly filatelistické nálepky, které však na lepu známek zanechávaly neodstranitelné stopy). Plastové pošetky se však osvědčily i při ukládání známek do páskových zásobníků - známky a aršíky totiž chrání před protlačením hrany pásky do papíru známky (zejména v případě zásobníků uložených naležato tu po delší době často vznikne rýha), před nežádoucím působením papíru zásobníku na zadní stranu známky (některé papíry zásobníků způsobují časem zhnědnutí známky), před změnou tiskových barev známky (projevuje se například u známek zastrkaných přes sebe, kdy vykukující část obrazu má po letech jiný odstín než část schovaná), či od změny opticky zjasňující látky v papíru známky či na jeho povrchu (časem může dojít k jeho rozložení, pozorovatelnému v UV záření - pod UV lampou - což je samozřejmě posuzováno jako poškození známky). V případě nákupu pošetek se proto nedoporučuje vybírat jen podle co nejnižší ceny - v případě použití nekvalitních folií (u neznačkových pošetek neznámého původu) může časem dojít k nenapravitelnému poškození vložených známek (např. už zmíněná sublimace opticky zjasňujícího prostředku v papíru, rozložení vrchní vrstvy tiskové barvy, zažloutnuté lepu apod.). To by se u pošetek renomovaných značek nemělo stát, protože jejich výrobci ve vlastním zájmu dbají o co nejvyšší kvalitu svých produktů. Obecně vzato - i když kvalitní plastové pošetky nejsou zrovna nejlevnější, investice do nich se alespoň u dražších známek rozhodně vyplatí (navíc jde o výdaj v řádu zhruba jedné koruny na jednu chráněnou známku). Pošetky koupíte po jednotlivých kusech, v balíčcích, nebo na váhu. Pokud je chcete lepit do alba, rozhodně si zkontrolujte účinnost jejich lepu, protože ten po čase ztrácí část své účinnosti. Ze zkušenosti doporučujeme pošetky nestříhat nůžkami, ale pořídit si malou řezačku na pošetky (nebo na fotografie), s jejíž pomocí dosáhneme rovný řez (nůžkami se nám to obvykle nepodaří) a navíc neriskujeme, že by došlo k zastřižení vložené známky. Filatelie

Česká pošta známky cizích států neprodává. Koupit je však můžete u některého z filatelistických obchodníků jejichž seznam naleznete na poslední straně přebalu časopisu Filatelie. Do tohoto časopisu si také můžete podat inzerát s poptávkou - je velmi pravděpodobné, že se vám ozve kolega sběratel, který vám tyto materiály možná nabídne i za nižší cenu. Pokud jste předplatitelem Filatelie, můžete podat dva inzeráty ročně zcela zdarma. Podrobnosti o předplatném naleznete na webové stránce Filatelie

Jde o běžný aršík novinových známek v ceně cca 15 Kč. Pouze pokud by na horním i dolním okraji (zhruba uprostřed) měl po výrazném červeném bodu (v barvě známek), šlo by o vzácný VII. typ, jehož cena je cca 10 - 15 tisíc Kč (takový nález je ale jen velmi málo pravděpodobný). Pokud by tomu ale tak bylo, doporučujeme obrátit se na některého znalce, nebo nám pošlete sken aršíku. Filatelie

Jde zjevně o album na známky (nikoli o katalog) - a pokud je zcela prázdné (bez známek a stop po nálepkách) a v prvotřídním stavu dá se prodat řádově za několik stokorun za kus. Se známkami pak podle jejich ceny. Použitá alba s pouhým stopami po nálepkách jsou jen velmi těžko prodejná. Filatelie

Jde o suvenýr - pamětní list (nikoliv tedy o aršík), který si v době těsně po osvobození koupil skoro každý vlastenec a protože ho nikdo nezahodil, dochovalo se jich velké množství. Prodat se prakticky nedají a jejich cena je nepatrná (řádově korunu za kus). Filatelie

Slovně je barvy těžké popsat, proto je třeba opatřit si srovnávací materiál, tzn. známky již ověřené důvěryhodnými znalci, s příslušnými přídavnými značkami. Pokud jste předplatitel časopisu Filatelie, můžete při příležitostné návštěvě v Domě Filatelie využít jeho poradenskou službu (termín si sjednejte telefonicky předem, nebo sledujte program pracovních setkání a na některé se přihlaste). Filatelie

Bohužel nejde o dopisnici, o níž píšete ve svém mailu (ta má kolem obrazu známky vytištěný rámeček), ale o jeden z mnoha dalších nákladů, z nichž naprostá většina má jen nepatrnou cenu. Pokud chcete mít naprostou jistotu ohledně ceny, doporučujeme opatřit si katalog POFIS - ČR 1993 - 2006, kde jsou všechny tyto náklady přehledně popsány a vyobrazeny (objednat si ho můžete v zásilkové službě Profil).

Ve sdělovacích prostředcích skutečně byla otištěna zpráva o aukčním prodeji vzácné československé známky z období první republiky, s nominální hodnotou 50h a obrazem prezidenta T:G. Masaryka. Jak to tak u podobných novinových zpráv bývá, v honbě za senzacemi se nevyznačují zrovna velkou přesností. Pravda je tedy takováto: Nabízená známka je variantou zcela běžné výplatní známky, která se tehdy používala na korespondenci a dodnes se jich zachovaly miliony exemplářů. Tahle má však tu zvláštnost, že se v jejím papíru nenachází průsvitka (vodoznak - ochranný prvek, vzniklý tím, že se do ještě mokré papírové hmoty otisklo drátěné síto s obrazem lipových lístků, viditelný při pohledu proti světlu nebo po ponoření do lékařského benzinu). Průsvitka byla vytlačena vždy v celé ploše archu papíru a to, že se někde nenachází je způsobeno poruchou při jejím vytlačování (síto /zvané egutér/ někde nemělo potřebný přítlak, nebo se poškodily drátky, z nichž bylo zhotoveno a na určitém kousku papíru průsvitka nevznikla). Jde tedy o výrobní vadu, která na rozdíl od dalších výrobních vad (např. přeložek papíru, vynechávek a posunů tisku a zoubkování apod.) není snadno viditelná - a i proto stojí spíše na okraji zájmu většiny filatelistů. Sběratelé specializovaní (kterých je však poměrně málo) si ale takových vad cení a vyhledávají je. Je tedy docela dobře možné, že mezi záplavou stejných razítkovaných známek (v ceně nanejvýš 10 haléřů za kus), nacházejících se dodnes ve sbírkách a zásobách desetitisíců filatelistů i lidí, kteří se o známky nezajímají, leží nerozeznané exempláře bez průsvitky. Pokud byste takový našel, jistě by se dal nabídnout do některé velké aukce. Pravděpodobnost nálezu však není příliš velká - vždyť dosud byl (podle zpráv v tisku) předložen pouze jediný kus! Filatelie

Razítkované čs. doplatní známky v naprosté většině patří k nejlevnějšímu filatelistickému materiálu. Samozřejmě existují i výjimky (o těch se dozvíte např. v katalozích POFIS), ale jejich nález je spíše nepravděpodobný. "Hnědé známky" bez hodnoty s obrazy osobností z našich dějin jsou vlastenecké nálepky z období první republiky, jejich cena je nepatrná. Filatelie

Katalogy známek (přesněji jejich obsah) velmi stárnou a s každým nově vydaným ročníkem se cena těch starých výrazně snižuje, zanedlouho až téměř k nule – protože není nikdo, kdo by si je byl ochoten koupit. Jiná situace je u monografií a jiných odborných prací, které většinou vycházejí po velmi dlouhé době nebo dokonce jen jednou a mají tak přece jen trvalejší charakter. K nabídce takové literatury můžete využít inzertní rubriku v časopisu Filatelie, podrobnosti Vám redakce ochotně sdělí. Filatelie

Ke správné identifikaci barevných odstínů některých hodnot této emise (v některých případech mají značný vliv na jejich cenu) lze s úspěchem použít i rozlišení podle jejich typu (v jeho rámci se obvykle vyskytují stejné odstíny), v některých případech však je nad to třeba použít i srovnávací materiál (obvykle známku ověřenou zkušeným znalcem). U hodnoty 4 Kč byly však v průběhu doby v literatuře i jako přídavné značky používány různé výrazy pro stejný odstín, nebo naopak stejné výrazy pro odstíny odlišné. Proto doporučujeme věc konzultovat s některým ze členů Komise znalců SČF, například při její bezplatné poradenské službě - nejbližší se bude konat 21.4. 2007 od 14 do 17 hodin v rámci Národní výstavy poštovních známek v Hradci Králové. Tato služba je určena přednostně členům SČF - více informací o členství získáte na www.informace-scf.cz . Filatelie

Jde o výplatní známky Spojeného království Velké Británie a Severního Irska - v běžné mluvě o známky Anglie. Je na nich vyobrazen král Jiří VI., otec dnešní panovnice (její silueta ve zlaté barvě je vidět na části známky vykukující zleva). Britské známky mají tu zvláštnost, že na nich není uveden název státu - je to tradice založená již v roce 1840, kdy právě v Anglii vyšly první známky světa (s portrétem tehdejší panovnice Viktorie), a protože jiné známky tehdy na světě nebyly, nebylo je třeba ani označovat názvem vydávajícího státu (nešlo je splést s jinými). Nominální hodnota 1/2 d (půl pence) patří k nejnižším vydaným a známek s ní vyšly miliony. Proto dodnes patří ke zcela běžným a jejich cena nepřesahuje několik desetihaléřů (a možná spíše jen haléřů) za kus. Malou zajímavostí je, že horní známka má kulaté poštovní razítko s částí názvu podací pošty, což je mezi sběrateli upotřebených známek mnohem oblíbenější, než když je známka znehodnocena razítkem tvořeným pouhými vlnovkami (nejde z něj poznat, kde byla zásilka podána k přepravě), jak je tomu u známky dolní. To však nic nemění na běžnosti obou exemplářů. Pokud byste se vážněji zajímal o sbírání známek, uvedené kusy můžete uplatnit několika způsoby: jednak v generální sbírce Anglie, jednak ve sbírkách námětových (tematických) - panovníků na známkách, květin (v rozích obrazu), heraldiky (ony květiny jsou heraldickými motivy součástí Velké Británie), ale třeba i účesů - možností tematického sbírání je totiž nepřeberně. Přejeme Vám s Vašimi známkami mnoho radosti i poučení, a to přesto, že zrovna tyhle patří k nejběžnějším. Filatelie

Obecně se dá říci, že naprostá většina poštovních známek je dražší jako poštovně neupotřebená, zatímco jako razítkované mají cenu menší, někdy dokonce jen nepatrnou. Je to přirozené - šlo o poukázky na služby pošty, vydané v milionových nákladech, kterých se zachovalo mnohem víc, než je zájemců o ně. Samozřejmě jsou i výjimky - zejména známky, které se naopak k frankování z nejrůznějších důvodů používaly jen v malé míře, nebo vůbec ne (například různé výstavní emise, známky s dobročinnými příplatky, ty, které platily jen krátkou dobu, měly neobvyklý nominál a podobně). K levným dodnes patří i většina známek prodávaných kdysi v trafikách ve formě různých sestav - i tady ale existují výjimky (např. čínské známky obsažené v sestavách ze 60. a 70. let). Podrobnější informaci jistě snadno získáte při návštěvě nejbližšího obchodníka s poštovními známkami. Filatelie

Nejde o poštovní známku, ale o příspěvkovou dobročinnou nálepku k 25. výročí založení Matice školské. Do oboru filatelie tedy nepatří; podle našich zkušeností je o takové nálepky na trhu obecně jen malý zájem a jejich cena je většinou nanejvýš několik korun (což je způsobeno nepatrným počtem jejich sběratelů). O autorovi výtvarného návrhu byste se více mohl dozvědět bádáním v archivních materiálech uvedené instituce (např. ve Státním ústředním archivu – pokud tam jsou uloženy; je to však velmi pracné), nebo v dobovém odborném tisku (např. v příslušné vědecké knihovně). Filatelie

Známky bez zoubkování byly zhotovovány zejména v době, kdy nebyly k dispozici perforovací stroje, tedy v počátcích emisní činnosti řady států - v polovině 19. století (kdy tyto stroje ještě neměly tiskárny k dispozici), a pak po první či druhé světové válce (kdy se známky leckdy tiskly i v tiskárnách, které na to nebyly dostatečně připraveny). Bez zoubkování však byly a dosud jsou vydávány i některé emise, u nichž se má zdůraznit mimořádnost a slavnostnost - nejsou tedy určeny k běžnému frankování, ale spíše k reprezentaci a do alb sběratelů. Jak jsme si ukázali, obecně tedy na Vaši otázku odpovědět nejde - snadno však u každé konkrétní známky naleznete cenu v příslušném filatelistickém katalogu (pro naše známky POFIS, pro zahraniční např. MICHEL), které jsou k dispozici např. v knihovně Svazu českých filatelistů přihlásit se do něj můžete např. prostřednictvím www.informace-scf.cz ). Filatelie

Většina filatelistů sbírá jednotlivé známky, nebo čtyřbloky. Dvoupásky či třípásky mají význam hlavně u hodnot, u nichž se vyskytují různé odchylky v kresbě (např. deskové vady, typy apod.), které ve spojení tvoří vzácnější kombinaci (např. spojené typy). Dvoupásky mohou mít význam i při dokumentaci nezoubkovaných známek, jenž vyšly i jako zoubkované. U naprosté většiny známek však nehrají téměř žádnou roli. Přesnější informace naleznete v katalozích a další odborné literatuře, popř. můžete využít bezplatnou poradenskou službu (např. tuto sobotu odpoledne na výstavě známek v Hradci Králové). Filatelie

Podle vašeho popisu se zdá, že jde o běžně se vyskytující dobové suvenýry malé ceny, které spousta lidí koupila a pietně uschovala a dnes není nikdo, kdo by je byl ochoten koupit. Pro jistotu je však doporučujeme ukázat některému zkušenému sběrateli - i v takovém materiálu se přece jen může vyskytnout něco zajímavějšího (je to však jen velmi málo pravděpodobné). Filatelie

V naprosté většině případů vychýlené perforační otvory cenu známek nijak výrazně nezvyšují - spíše mohou napomoci identifikovat konkrétní známkové pole či dokumentovat použití některého z perforačních rámců. Zcela jiná je situace u otvorů chybějících, které jsou oblíbenější a více vyhledávané. Filatelie

Obecná odpověď neexistuje, ovšem vzhledem k tomu, že známky jsou vlastně poukázky na služby pošty, zachovala se těch razítkovaných obvykle veliká množství - mnohem více, než je zájemců o ně. Nejspíš tedy vaše známky budou spíše běžné, přesnou odpověď ale získáte, až se na ně podívá nějaký odborník - například zkušený filatelista, nebo některý obchodník ve vašem okolí. Můžete se také pokusit prolistovat katalogy známek, které mají k dispozici některé veřejné knihovny. Filatelie

Potřeba určovat jednotlivé odstíny barev obrazu známek se vyskytuje snad u všech známkových zemí. Katalogy přitom zpravidla nebývají místem, kde se můžeme dozvědět, jak přitom postupovat - a ani k tomu nejsou určeny (nejde o učebnice filatelie - to mají za úkol zase jiné publikace). Poznatky badatelů v tomto směru přinášejí spíše odborné časopisy a zpravodaje, kde je případní zájemci mohou sledovat či si je ve starších ročnících vyhledat (u protektorátu a Slovenského státu např. dobová Tribuna filatelistů, Český filatelista aj.). Přitom u Vámi zmíněných protektorátních známek je rozlišování barev poměrně snadné, pokud to člověk zatím nemá "v oku", stačí mít po ruce srovnávací materiál (což vzhledem k jeho dostupnosti a láci není žádný problém). Doporučujeme proto obrátit se na zkušenější kolegy, například v nejbližším klubu SČF. S překvapením možná zjistíte, že identifikace těchto variant je mnohem snadnější, než se na první pohled zdá. Filatelie

Bohužel máte naprostou pravdu - sbírky obsahující základní varianty známek ČSR II se prodávají velmi těžko, a to i za nízkou cenu. Podle našich zkušeností lze sbírku z let 1945 - 92 vyvolat v aukci za nějakých 3 - 5 tisíc korun a obvykle nenásleduje žádný výrazný nárůst. U sbírky jen do roku 1980 je to ještě o třetinu méně. V zahraničí je to přitom ještě horší - tam naše známky obvykle nemají šanci vůbec. Zcela jiná situace je u tzv. specialit - tedy odlišných variant (typů, barev, zoubkování apod.), které se (v ČR) naopak prodávají velmi dobře. Tento stav je způsoben tím, že před rokem 1989 odebíralo naše známky v novinkové službě až čtvrt milionu lidí, z nichž naprostá většina vytvořila právě jen základní sbírky bez specializace. Po roce 1990 se v nových poměrech řady zájemců pronikavě ztenčily a mnoho z nich se navíc rozhodlo své známky prodat. To zcela změnilo poměr nabídky a poptávky - a když po rozpadu ČSR její známky navíc ztratily platnost, spadly ceny řady z nich pod nominální hodnotu. To však není žádná tuzemská specialita, podobná situace nastala i v mnoha dalších evropských zemích (např. po zavedení EURo). Obáváme se, že tedy nezbývá než smířit se s nízkou cenou, nebo si známky zatím ponechat s nadějí, že se v budoucnu situace zlepší (což se však zdá spíše nepravděpodobné). Vůbec nejlepší by bylo u známek zůstat a v budoucnu k nim přivést i některého potomka (kdyby to tak udělali všichni majitelé sbírek, ceny čs. známek by se zase brzy značně zvedly). S přátelským pozdravem Filatelie

Katalogy Michel nejsou netto - jejich cenové záznamy tedy nevyjadřují skutečné tržní ceny, ale spíše poměr vzácnosti mezi jednotlivými emisemi. Tento stav vznikl velmi dávno - už ve třicátých letech minulého století jej kritizoval E. Hirsch v časopisu Tribuna filatelistů. Proto se ke stanovení skutečných prodejních cen využívají různé koeficienty, jimiž se katalogové ceny přepočítávají. Potíž je však v tom, že nejsou jednotné (a to ani v rámci jednoho státu) a navíc mají značný rozptyl. V samotném Německu se řada známek prodává i za cenu pod 5 % ceny Michel, tedy za méně než 1,50 Kč za 1 ME, zatímco jiné se nabízejí za 20, 30 ba i 60 nebo více procent. Obecná rada tedy neexistuje a vždy záleží na tom, o jakou konkrétní známku či emisi jde. Sbírky neupotřebených známek Německa se v tuzemských (tedy českých) aukcích prodávají v rozpětí od 1 do 8 Kč za 1 ME, vzácně se vyskytující položky (zejména neupotřebené se svěžím lepem) i výrazně dráž. Na druhé straně například běžnější známky se stopou po nálepce či upotřebené se prodávají i pod 1 Kč / 1 ME. Proto se vyplatí sledovat nabídkové i nákupní seznamy německých firem, zveřejňované na internetu, a podle jejich relací si udělat vlastní úsudek. A malá poznámka na závěr - veškeré tyto starosti odpadají sběratelům například našich známek, protože ceny v katalozích Pofis jsou stanovovány důsledně s ohledem na skutečnou tržní situaci. S filatelistickým pozdravem Filatelie

Podle mých znalostí se odlišná barva přítisku vyskytuje vždy na celém PA. Určit přesný podíl světlého a tmavého přítisku není možné, ale světlý přítisk se vyskytuje méně často. P.Aksamit

Vážený pane inženýre, podle zaslaných obrázků jde zjevně o pravé celistvosti čs. polní pošty v Anglii za II. světové války. Dochovalo se jich poměrně značné množství (mezi vojáky a úředníky byla řada sběratelů) a tomu odpovídá i jejich cena - za vyobrazené exempláře se pohybuje v rozmezí 100 - 300 Kč za kus. O něco dražší jsou zásilky odesílané do nebo ze zahraničí (USA, Kanada, Palestina aj.) - ty se prodávají i za tisíc a více korun za kus (podle frankatury). S přátelským pozdravem Filatelie

Otisky razítek s chybě nastaveným datem - ať už dnem, měsícem nebo rokem - se nevyskytují příliš často a jako takové samozřejmě budí zájem sběratelů. Nejpopulárnější jsou otisky s chybným datem - přede dnem vydání známky, přes kterou jsou provedeny (hledají je sběratelé zajímající se o ten který stát či jeho určité období), a chyby v razítcích příležitostných (o ty se zajímají zejména tematičtí sběratelé). Cena takových otisků však není příliš vysoká, protože přece jen jde o poněkud okrajovou oblast. Chyby v novodobých otiscích nespadajících do obou uvedených kategorií (a o takovém zřejmě píšete) pak jsou sice rovněž zajímavé, ale jejich cena je bohužel velmi nízká - počet zájemců o ně je totiž většinou nepatrný. I tak ale mohou tvořit zajímavé zpestření sbírky. A jen na okraj - v popsaném případě nejde zřejmě o celinu (tedy o obálku s natištěnou známkou), ale o celistvost - tedy o obálku prošlou poštou, v tomto případě vyplacenou otiskem výplatního stroje s "pseudoznámkou" s uvedením hodnoty (a s nesprávným datem podání). Více informací o takovém materiálu můžete získat ve Svazu českých filatelistů, seznam jejích odborných společností naleznete na www.informace-scf.cz . S přátelským pozdravem Filatelie

Většina známek je dražších "bez razítka", jsou však i případy, kdy je tomu naopak. Informace naleznete ve filatelistických katalozích, např. v knihovně SČF - pokud jste či hodláte se stát jeho členem. Více podrobností o členství naleznete na www.informace-scf.cz. S pozdravem Filatelie

Známky Suverénního řádu Maltézských rytířů (se sídlem v Římě) mají omezenou mezinárodní platnost - a to na základě dvoustranných smluv, které řád uzavřel s řadou států (například i s Českou republikou a Slovenskem). Řád však není členem UPU, proto zásilky vyplacené jeho známkami přepravují jen některé pošty. Bližší informace byly zveřejněny v článku M. Langhammera v časopisu Filatelie 4/2003 str. 16. Pokud jde o katalogizaci známek řádu – nejznámější vydavatelé (např. Michel) je neuvádějí. Obsaženy jsou však v některých italských katalozích. S pozdravem Filatelie

Odpovědi na většinu svých otázek najdete na www.filatelie.cz v rubrice " nejčastější dotazy ". Pokud se sbíráním známek začínáte, doporučujeme obrátit se na zkušenější kolegy ve svém okolí - v klubu filatelistů SČF (adresy najdete na www.informace-scf.cz ). Jistě vám poradí s koupí zásobníků - a možná vám nabídnou i zapůjčení katalogu. Jako člen SČF můžete využívat jeho knihovnu (i poštou), což je vzhledem k cenám katalogů velmi výhodné. Pokud byste si předplatit časopis Filatelie, máte možnost nakupovat filatelistické pomůcky s velkou slevou - např. ve Filatelii 11/2007 byly otištěny dva kupony na slevu celkem 600 Kč při nákupu zásobníků Leuchtturm. Praktické rady naleznete i v knize Filatelie nejsou jen známky, kterou jako předplatitel Filatelie můžete koupit rovněž s výraznou slevou. K poslední otázce: vzácnější známky rozhodně doporučujeme ukládat do zásobníků v havidkách - předejdete tím případnému nepříznivému působení folie z níž je vyrobena páska v zásobníku na povrch známky, do nechráněné známky se navíc může po čase protlačit její horní hrana. S přáním mnoha sběratelských úspěchů

Vážený pane Macíku, bohužel pro Vás nemáme příznivou zprávu - poškozený lep německých známek z přelomu 30. a 40. let kvalitně opravit nejde - i když jsou firmy, jež se reparacemi lepu (nazývají to vznešeně "restaurování") zabývají. Na jejich inzeráty můžete narazit například v německém filatelistickém časopisu DBZ nebo na internetu, přičemž požadované ceny nejsou nijak vysoké (cca 1 - 5 Euro za jednotlivou známku). Jejich výsledky jsou však nevalné a opravené exempláře, které jsme měli příležitost vidět, by si se známkami nepoškozenými mohl splést jenom úplný začátečník. Je to nakonec přirozené - pokud by totiž bylo možno kvalitně opravit lep takovýchto známek, neměly by žádný smysl veliké rozdíly v cenách kategorie "svěží" a "se stopou po nálepce", které jsou konkrétně u německých známek doslova propastné (u některých emisí tvoří svěží lep i 95 % z ceny známek - bez nálepky mají v katalogu Michel kupříkladu záznam 1.000 Michel Euro, zatímco s pouhou malou stopou po nálepce jen 50 Michel Euro). Proto se domníváme, že opravování Vašich archů by bylo nejspíš vyhozenými penězi (i v poměru cena známek ku ceně reparace - samozřejmě pokud nejde o nějaké skutečně hodnotné položky s vysokým katalogovým záznamem). Na druhé straně celé archy i poškozeným lepem mohou být zajímavé pro studijní sběratele, kteří na nich vyhledávají a dokumentují deskové a tiskové vady. Proto nad nimi nelámejte hůl a pokud je budete chtít zpeněžit, obraťte se na nějakou větší tuzemskou aukční firmu, kde Vám jistě ochotně poradí. Pokud by však šlo o běžné, haléřové známky, nízké hodnoty z nekompletních sérií apod., nezbude než dát si inzerát do filatelistického časopisu a hledat kupce spíše touto cestou. S přáním mnoha úspěchů Filatelie

Vážená paní Urbánková, gratulujeme k dobrému postřehu - některé známky ČR jsou skutečně tištěny na papíru záměrně opatřeném nátěrem fosforescenční látky (má to souvislost s automatizovaným zpracováním zásilek - konkrétně s vyhledáváním známky na listovní zásilce při razítkování v třídící lince). Takové známky pak po zhasnutí určitou dobu emitují světelné záření (jak výstižně uvádíte - "světélkují"). O případných škodlivých účincích tohoto nátěru dostupné prameny nic neuvádějí; domníváme se tedy, že škodlivý není. S přátelským pozdravem Filatelie

Nejsnadnější je porovnat papír 30haléřové známky s papírem hodnot 10 či 20h, které jsou ve variantě „prosvítající papír“ běžně dostupné (se stopou po nálepce stojí jen několik korun). To však pouze pro orientaci a rychlé vyloučení zjevně běžné varianty. Jinak radíme velkou opatrnost - u hodnoty 30h totiž existuje mnoho padělků prosvítajícího papíru, a proto v případě nákupu doporučujeme konzultaci s důvěryhodným znalcem. Filatelie

Jde o jednu z mnoha deskových vad, které tisk naší první známkové emise provázely. V důsledku nedokonalé tiskové techniky se prakticky na každém známkovém poli nějaká (různě velká) odchylka v obrazu nachází - a jsou i vděčným předmětem zájmu specializovaných a studijních sběratelů. V naprosté většině však jejich cena není velká - v případě hodnoty 3h většinou několik korun a ž desetikorun za kus. Jiná situace je u známek s retušemi (opravami) těchto vad, které jsou výrazně dražší. To se však Vaší známky (jde o 31. známkové pole) bohužel v tomto případě netýká. S pozdravem Filatelie

K těmto údajům v našem katalogu jsem došel pracným zjišťováním, které ročníky byly raženy skutečně v roce, jenž je na konkrétní minci uveden, a které koncem předchozího roku (což je hlavní příčinu chyb a nedorozumění v katalozích - mincovna totiž sleduje počty mincí vyražených v konkrétním roce, bez ohledu na letopočet, jenž je na nich uveden). Jinak v oběhu můžete nalézt i mince určené jen pro sady - důvodů tohoto stavu je několik: např. malý zbytek do nich nemusel být použit, nebo peněžní ústav či jeho pobočka nedoprodané sady rozebral a mince byly připojeny k jeho běžné zásobě. S přátelským pozdravem F. Beneš

Sbírání otisků poštovních razítek je velmi stará součást filatelie - dokonce starší než tento obor i než samotné poštovní známky. Důvodem je skutečnost, že zatímco známky mají teprve 168letou historii, poštovní razítka jsou používána mnohem déle - a déle jsou rovněž sbírána. Pokud to se zájmem o ně myslíte skutečně vážně, doporučujeme, abyste si obstaral nějakou literaturu o nich. Pro začátek by stačila např. knížka M. Langhammera Filatelie nejsou jen známky, kterou naleznete v nabídce našeho e-shopu, nebo si ji můžete vypůjčit v knihovně Svazu českých filatelistů. O nových razítkách české pošty pravidelně referuje i časopis Filatelie. Publikací pro sběratele otisků poštovních razítek je však mnohem více a patří mezi ně i katalogy, v nichž jsou razítka řazena například teritoriálně a chronologicky, nebo podle svého námětu, zvláštností používání a podobně. Kdysi dávali filatelisté přednost sbírání razítek na výstřižcích, dnes je však běžnější je sbírat na celých celistvostech - tedy dopisech, dopisnicích, celinách apod., prošlých poštovní přepravou. Často vidíme, že si sběratelé takové celistvosti připravují sami a přitom je "přezdobí" příliš vysokou (a tedy tarifu neodpovídající) frankaturou, razítek si tam nechají otisknout co nejvíc a nakonec je ani nepošlou poštou a rovnou si je od podací přepážky zase odnesou. Tímhle způsobem ale vzniknou spíše filatelistické suvenýry, které v dobře vedené sbírce nebo v exponátu moc parády nenadělají. Proto je lepší postupovat spíše střízlivě, do sbírky razítka zařazovat na poštou skutečně prošlých celistvostech, pokud možno malého formátu (aby se v exponátu vešly na listy), otisky razítek by měly být úplné a dobře čitelné, frankatura by měla odpovídat tarifu a neměla by být očividně "filatelistická". Pokud si můžete vybrat, je lepší doporučený nebo spěšný dopis než běžný, ještě lepší je dobírka nebo cenné psaní a nejlepší je tohle všechno dohromady - ovšem na prokazatelně firemní korespondenci, se všemi atributy poštovní přepravy (včetně poštovních nálepek a otisku razítka dodací pošty). Najít takový dopis ale dá dost práce, ovšem když se to povede, má obvykle mnohonásobně vyšší cenu než dopis obyčejný. Otisky např. příležitostných razítek si samozřejmě můžete obstarat i sám, popř. si o ně napsat na příslušnou poštovní přepážku. K tomu je nejvhodnější použít běžnou dopisnici nejnižšího tarifu (nyní 10 Kč), na níž by měl být proveden otisk razítka přes roh známky a dále kontrolní otisk vlevo vedle ní. Nebo si můžete vyrobit kartičky ze silnějšího bílého papíru, nalepit na ně po jedné platné známce nejnižší nominální hodnoty (např. 50 hal.) a dát si ji orazítkovat jedním otiskem přes dolní část známky. Tenhle způsob je mnohem levnější, ale v případě vystavování filatelisticky ne zcela hodnotný. K uschovávání své sbírky můžete s úspěchem použít krabici přiměřených rozměrů - např. od bot. Je to mnohem levnější a současně i bezpečnější než použití speciálních plastových zásobníků, jejichž listy mohou vložené obálky časem poškodit. Existují i zásobníky z prověřených a bezpečných materiálů, jsou však velmi drahé a na uložení většiny běžných celistvostí je jich škoda. Ve vašem úsilí vám přejeme mnoho úspěchů a srdečně vás zdravíme. Filatelie

Zájem o známky z uvedeného období je bohužel v současné době spíše slabší, ale rohové čtyřbloky se samozřejmě prodávají o něco lépe, než čtyřbloky bez okrajů či jednotlivé známky. Obecně se dá říci, že mají cenu známek v nich obsažených + 10 %. Pokud obsahují sběratelské varianty (např. typy, DV apod.), samozřejmě je třeba počítat i s nimi. Zvláštní kapitolou jsou data tisku, nacházející se na okrajích archů. Zajímají se o ně studijní sběratelé a zpravidla přitažlivost sbírky výrazně zvyšují (katalog na ně však neexistuje a jednotlivě se prodávají jen těžko). V případě prodeje sbírky obsahující větší množství těchto čísel doporučujeme nabídnout ji prostřednictvím některé velké aukce. Filatelie

Z archu lze vytrhnout vlastně jakýkoli blok (až do počtu známek v PA). Sběratelsky oblíbené jsou hlavně 4-bloky, pokud je k tomu důvod (např. kombinace typů nebo jasná identifikace DV apod.) pak i vícebloky, např. s okrajem archu. Ze situace na trhu lze vyvodit, že u emisí, kde se 4-bloky tak často nevyskytují, je jejich cena rovna zhruba ceně 5 známek (tedy příplatek 25 %), ale existuje mnoho výjimek. Např. u běžných emisí může být čtyřblok levnější než cena 4 stejných jednotlivých známek (tedy jakási množstevní sleva), zatímco jinde může blok stát jen jako jeho známky, či naopak příplatek může být i výrazně vyšší než uvedených 25 %. Vše záleží na četnosti výskytu 4-bloků a počtu zájemců o ně - tedy stejné pravidlo jako u všeho ostatního sběratelského materiálu. Pokud je blok ještě větší (a nemá to nějaký speciální důvod - viz výše), obvykle se cena zvyšuje už jen o cenu těchto dalších známek (ale i tady jsou výjimky). Ve Vámi popsaném případě doporučujeme vycházet z ceny katalogové (blok s kupony) a známky navíc přičíst jako jednotlivé. Filatelie

Levné razítkované dublety je asi nejlepší nechat v sáčcích - je to nejskladnější a taky nejlevnější způsob. Alb je na ně nejen škoda (jsou zbytečně drahá) a je to i na objem příliš náročný způsob uložení, ale při hustším zastrkání by se hrana albové pásky mohla časem protlačit do známek a poškodit je (nemluvě o chemickém vlivu těchto pásek na papír a barvu známek - u některých totiž může dojít k nevratným změnám - poškození). Pokud si budete ve svých dubletách chtít udělat skutečně pořádek, založte je podle hodnot do průhledných pergaminových sáčků nebo do běžných bílých dopisních obálek (bez ozdobné vložky), na něž pro snazší orientaci můžete nalepit vždy jednu z vložených známek (např. do pravého horního rohu přední strany). Protože taková obálka nemusí být zavírací, je možné ze zalepené obálky odstřihnout nebo odříznout (řezačkou na fotografie) horní okraj a tím vznikne jakýsi sáček, do kterého se snadno nahlédne a manipuluje s obsahem. Přední stranu obálky samozřejmě můžete využít i pro poznámky, např. katalogové číslo, cena, počet vložených kusů, údaje o specializaci apod. Obálky pak seřaďte chronologicky do kartonové krabice (třeba od bot) a máte po starostech. Uvedený postup vás současně zbaví dilematu, zda si známky nechat všechny, nebo je přebrat a nepotřebné vyhodit. Předchozí zkušenosti nám totiž napovídají - samozřejmě si nechat všechny (s výjimkou poškozených), už proto, že při prohlídce můžete brát v úvahu vždy jen současný stav poznání - a kde je psáno, že za nějakou dobu nebude právě u některé z vašich hodnot popsána zajímavá specializace? Stejný problém řešili ve dvacátých a třicátých letech sběratelé naší první emise - Hradčany 1918. Všechno se zdálo objevené, a tak hromádky překážejících razítkovaných dublet putovaly nezřídka do koše. A vidíte - počátkem 40. let objevil pan Kálal spirálové typy a v letech devadesátých ing. Škaloud typy příčkové a z mnoha těch vyhozených známek by se rázem mohl stát atraktivní studijní materiál. A teď ke sbírání razítek. Odborné literatury na ně existuje řada, nejdostupnější je např. nový specializovaný katalog POFIS - ČSR 1918 - 39, popisující a oceňující všechna příležitostná razítka naší první republiky. Pokud to s jejich sbíráním myslíte vážně, doporučujeme vstoupit do Svazu českých filatelistů, kde získáte možnost využívat svazovou knihovnu a jistě i kontakty na zkušenější filatelisty, zvyklé poradit "služebně mladšímu" sběrateli. Kontakt na koupi katalogu i na stránky SČF naleznete na naší webové stránce. S přátelským pozdravem Filatelie

Košická 13 K „růžovka“ – mýtů zbavená Když jsem si přečetl článek Znovu Košická 13 K růžová – snad již definitivně (Merkur Revue 6/2007), položil jsem si otázku: jaký smysl má nastřádat v argumentaci takové množství účelových formulací do jednoho textu a dospěl jsem k názoru, že důvodem je pravděpodobně relativizace zjištění, že známka 13 K Košická růžová má změněnou barvu a že je tedy částečným padělkem ke škodě sběratelů. Později jsem však usoudil, že jde o jakýsi silvestrovský žert, když autorem je inženýr chemie. Pokládám za nutné se alespoň k některým závěrům vyjádřit: Podstata úvah autora článku Ing. Miroslava Běliny je založena na představě, že k tisku zkoumané známky nebyla použita tisková barva obsahující směs pestrých syntetických pigmentů, ale přírodní železitý okr. Taková možnost je sice velmi nepravděpodobná (já ji nepředpokládám), ale je teoreticky možná. Problém ovšem nastal ve chvíli, když ing. Bělina zjistil, že barevně stálý „přírodní okr“ mění svou barvu působením blíže nespecifikovaného chlorovaného alifatického uhlovodíku (dále jen CAU), a to právě na odstín typický pro naši „růžovku“. Pro tuto barevnou změnu našel vysvětlení v oxidaci jím předpokládaného pigmentu (přírodního okru) z hnědé na červenou barvu. A nyní přichází první problém v logice páně Bělinova výkladu. Aby bylo možné nějakou látku oxidovat, musí se nacházet v oxidovatelné formě, tedy v případě oxidů železa, o které jde, v podobě oxidu železnatého FeO. Ten je však sám o sobě nestabilní a nachází se v přírodě jen v podvojné formě s oxidem železitým. Tyto sloučeniny (FeO i Fe3O4) však nezpůsobují hnědou barvu železitých okrů jak uvádí Ing. Bělina, ale jsou černé. Barva přírodních železitých okrů je determinována podmínkami za kterých se tvořily, hnědý odstín je funkcí množství chemicky vázané vody a nesouvisí s FeO!!! Mimochodem: Ing. Bělinou avizovaná barevná změna (z hnědé na červenou) při žíhání přírodní hlinky není důsledek oxidace „hnědého FeO“ (ten je ve skutečnosti černý a ve směsi není tel quel přítomen) na červený Fe2O3, ale především důsledek odbourání chemicky vázané vody - FeO(OH) → Fe2O3 -, tedy přeměna limonitu na krevel. Změnu barvy známky Košická 13 K realizoval Ing. Bělina za pomocí CAU a usoudil, že jde o oxidačně redukční proces. Nejenže však nebylo co oxidovat, ale nebylo ani čím. CAU totiž není oxidačním činidlem a nepatrné množství kyslíku, který vzniká na povrchu činidla působením záření, je zcela marginální. Ostatně uvnitř činidla, kde probíhá změna barvy známky, příslušné reakce neprobíhají vůbec. Co však dokáže CAU dokonale je např. naleptání pojidla tiskové barvy. Případné neselektivní odbourání částic pigmentu, které by způsobilo barevnou změnu v úrovni barevného tónu, je však možné jen u směsného pigmentu, nikoli u Bělinou předpokládaného přírodního okru. Aby Ing. Bělina mohl zpochybnit mou hypotézu o použití směsného syntetického pigmentu, musel provést dva úhybné manévry: 1. zdůvodnit, že papír použitý k tisku známek postrádal jednu ze základních složek – plnidlo. Pokud by totiž tento papír postrádal plnidlo musely by kovové prvky, jejichž maxima se nacházejí v grafu rentgenoluminiscenční analýzy zkoumaných známek (Zpravodaj SSČSZ SČF č.2/2005), pocházet výlučně z přírodní hlinky použité dle Běliny jako pigment. Bělina si pro tento účel vytvořil teorii, že nejběžnější plnidlo, kterým je kaolín, se „používal a používá dodnes, ale jen pro kvalitní grafické a ´křídové´ papíry, a mezi takové papír na známkách rozhodně nepatří ani barvou ani kvalitou… . Nejbližší provozovaná ložiska (kaolínu) byla tehdy v Bavorsku a v Čechách. Představa, že by byly ke konci války posílány na východ vagóny s kaolínem místo kanónů a munice, je – řekněme – nereálná“. Na počátku 80. let jsem se intenzívně zabýval otázkou aplikace opticky zjasňujících prostředků (OZP) do známkového papíru. V této věci jsem se písemně spojil s Ing. Jurajem Kubáněm, který tehdy pracoval v oblasti zušlechťování papíru v Severoslovenských celulózkach a papierňach, n. p. Ružomberok. Hledal jsem cestu k informaci, týkající se aplikace OZP do papíru, na kterém byla tištěna část Košické emise, neboť jsem měl k dispozici emisní fluorescenční spektra, která naznačovala záměrné použití nějakého mně neznámého luminoforu ve hmotě papíru. Dopisem ze dne 31. ledna 1981 jsem od Ing. Kubáně dostal zajímavou informaci, kterou cituji : „Mám však zjistené, že OZP zo zahraničia v závode Supra v oddelení ´Papiereň´ používali už v roku 1943. Takto sa používal Leukophor od firmy Sandoz (Švajčiarsko)“. Z jiných pramenů mám informaci, že tento opticky zjasněný papír měl sloužit k tisku nějakých dokumentů. Zde je důležité datum 1943. Naznačuje, že papír použitý k tisku části známek Košické emise mohl pocházet právě z tohoto období. Takže kaolín na jeho výrobu mohl z Karlovarska putovat do Ružomberoku podstatně dříve než se domnívá Ing. Bělina. Zbývá tedy zjistit zda a jaké plnidlo bylo pro papír, na kterém byla tištěna Košická emise, použito. 2. Dále se musel Ing. Bělina vypořádat s existencí žlutého syntetického pigmentu, jehož příslušný kovový prvek jsem nenašel v rentgenoluminiscenčním spektru odbarvené hodnoty 13 K, ani na neodbarvené hodnotě 1,50 K. Důvody mohly být teoreticky tři : a) buď žlutý syntetický pigment nebyl nikdy pro hnědou barvu známky 13 K použit a pak by pravděpodobně nešlo o směs syntetických anorganických pigmentů, ale skutečně o přírodní okr, pokud by ovšem nebyl žlutý pigment organického původu, b) nebo žlutý syntetický pigment byl tak dokonale odstraněn, že po něm nezůstala na odbarvené známce žádná stopa a na rentgenoluminiscenčním spektru odbarvené známky hodnoty 13 K tak nemohlo vzniknout maximum, které by náleželo kovovému prvku příslušného žlutého syntetického anorganického pigmentu, c) nebo některé z nepopsaných maxim na uvedeném rentgenoluminiscenčním spektru náleží právě kovovému prvku příslušného žlutého pigmentu. Ing. Bělina potřeboval pro podporu svého tvrzení o použití přírodního okru jen řešení ad a). Řešení ad b) tedy zavrhl a řešení ad c) obešel mlčením. Předtím se však musel vypořádat se skutečností, že v košické tiskárně žlutý syntetický pigment měli, neboť ho použili se vší pravděpodobností k výrobě oranžové tiskové barvy pro hodnotu 9 K. Jde totiž o odstín, který bychom u přírodních hlinek asi těžko hledali. Jak se s tímto problémem Ing. Bělina vypořádal? Prohlásil, že „tiskem 9 K známky přišla tiskárna o poslední zásoby barev, na tisk zbývajících hodnot již ve skladu tiskárny nic nezbylo a bylo nutné je hledat jinde“. Jak to řešila tiskárna s „mizerným personálním obsazením“ jsme se dozvěděli na str. 19 Bělinova článku. Jen mně není jasné kdo, kde a jak asi „hnědou surovinu (přírodní hlinku) pro pigment 13 K hnědé (nikoli 13 K ´růžovky´)“ žíhal na 800-900°C, aby mohla být použita pro tisk hodnoty 1,50 K. Snad onen zmíněný mizerný personál? Ing. Bělina dále ve svém článku uvádí, že ho zatím „nikdo nepřesvědčil, že nemůže existovat původní nepadělaná známka“. Je škoda, že se nevyjádřil k té části mé expertizy (Filatelie č. 2/2007, s. 15), týkající se osmibloku „růžovky“, pocházejícího ze sbírky kanadského sběratele K. Fischera. Spodní čtveřice známek je totiž znatelně hnědší než čtveřice horní, která je naopak znatelně červenější. Sběratele by jistě zajímala Bělinova argumentace, týkající se příčiny vzniku této „anomálie“. Zbývá dodat, že Fischerovy růžové třináctikorunovky považuje Ing. Bělina za „pravý originální tisk, nikoli padělek“. Nebo to již neplatí? Pokud bych se nacházel v pozici Ing. Běliny já, byl si jist svými předpoklady a chtěl bych zpochybnit teorii J.W. o použití směsného syntetického pigmentu u známky Košické 13 K, postupoval bych takto: 1. Změřil bych rentgenoluminiscenční spektrum papíru použitého k tisku známek Košické emise. Z absence maxim kovových prvků bych dokázal nepřítomnost plnidla v papíru, neboť ostatní součásti papíru kovové prvky neobsahují. Tím bych zároveň dokázal, že všechna maxima v rentgenoluminiscenčním spektru známky musí nutně pocházet z pigmentu tiskové barvy, nikoli ze známkového papíru. 2. Změřil bych rentgenoluminiscenční spektrum hnědé barvy známky 13 K a díky tomu, že bych nenašel maxima kovových prvků typických pro žlutý syntetický pigment (tj. kadmium, resp. chrom) bych měl vyhráno (ale pozor: vyhodnotit bych musel opravdu, ale opravdu všechna existující maxima, aby ten šťoura J.W. neměl žádný protiargument). A navíc: pokud by šlo při výrobě padělku známky 13 K jenom o oxidaci, obě rentgenoluminiscenční spektra, tj. spektrum růžového padělku i hnědé původní známky by měla stejně rozložená maxima, neboť by v tomto případě nedošlo k odstranění žádného kovového prvku. 3. Změřil bych rentgenoluminiscenční spektrum oranžové známky 9 K, kde bych bezpochyby objevil maximum kadmia, resp. chromu, abych tomu šťourovi J.W. předvedl jak vypadá spektrum skutečného směsného syntetického pigmentu, které obsahuje žlutou složku. Ale i kdyby se toto všechno podařilo realizovat podle předpokladu Ing. Běliny, podstata by zůstala nezměněna: padělek by zůstal padělkem. Josef Weissenstein, soudní znalec pro obor spoje-pravost a jakost poštovních známek, člen komise znalců SČF P.S. Ing. Bělina ve svém článku napsal, že použitá rentgenoluminiscenční analýza nepřinesla „potřebný důkaz o použití třísložkové barvy pro tisk známek 1,50 K a 13 K a tak byla autorem (tedy J.W.) zatracena“ jako analytická metoda. Prohlašuji místopřísežně, že tomu tak není. Pouze jsem napsal, že „filatelistická interpretace rentgenoluminiscenčních spekter je problematická, neboť nedokážeme bez další analýzy posoudit, zda příslušný efekt je způsoben pigmentem tiskové barvy nebo plnidlem papíru“ (Filatelie č. 2/2007, s.13). Na tomto konstatování nemám, co bych změnil. Pokud jde o konkrétní graf má námitka se týkala pouze a výhradně jeho nedostatečného vyhodnocení, nikoli však metody samé. Výhrady k použití této metody pro identifikaci rozdílů mezi padělkem a eventuální pravou známkou (pokud by ovšem existovala) by však měl naopak vznést Ing. Bělina. Jím předpokládaný přírodní okr (použitý jako pigment) není totiž definovanou sloučeninou, takže případný rozdíl mezi padělkem a eventuálním originálem v rentgenoluminiscenčním spektru by nemohl být definován jako parametr pravosti, neboť by nebylo možné prokázat, zda jde o rozdíl typický, nebo pouze o rozdíl nahodilý.

Bohužel, v ČR znalec na staré japonské známky není. Pro první informaci doporučujeme vznést dotaz na nějakého zkušeného filatelistu ve vašem okolí. Seznam znalců podle jednotlivých zemí je uveden např. v katalozích Michel (jde ale o placenou službu). Filatelie

Ano, tato známka se vyskytuje jak s perforací (většina nákladu - úředně oznámená podoba vydané známky), tak nezoubkovaná, nebo dokonce zoubkovaná jen částečně (vždy na dvou protilehlých stranách) - v obou těchto případech jde o tzv. nehotové známky (v této podobě tedy vlastně nevydané). Nezoubkovaná nebo částěčně zoubkovaná varianta je o něco dražší než s perforací. Ve všech třech těchto podobách se však vyskytují i různě kvalitní padělky této známky, z nichž některé vznikly už nedlouho po druhé světové válce a další zjevně vznikají dosud a jsou jednotlivě nebo v celých 25kusových arších nabízeny např. na internetových aukcích. Proto je třeba být při nákupu nebo výměně velmi opatrný a v případě pochybností se raději poradit se zkušenějším sběratelem nebo ještě lépe přímo se znalcem. Více podrobností o této známce (včetně popisu jejích dosud známých padělků) můžete zjistit v knize Pošta v ghettu Terezín, vydané POFISem např. v rámci knižnice Monografie čs. a českých známek a poštovní historie. Vypůjčit si ji můžete v knihovně Svazu českých filatelistů (pokud jste jeho členem) nebo ji lze objednat v e-shopu na www.filatelie.cz. Podrobně je známka popsána rovněž v katalogu POFIS - Protektorát Čechy a Morava, který je však momentálně rozebraný. S pozdravem Filatelie

Vážený pane Šnajberku, podle zaslaných skenů jde o vlastenecké či dobročinné nálepky z počátku minulého století (německé a sokolské), resp. z počátku 40. let ("anglické"). Jejich vydávání bylo před první světovou válkou velmi rozšířené a používaly se mimo jiné na "vyzdobení" korespondence, ale i jako zálepky dopisů, nebo byly v nepoužitém stavu sbírány zejména dětmi a mládeží jako vlastenecký symbol. Protože šlo o ryze soukromé či nanejvýš spolkové výrobky - a existuje jich velký počet od nejrůznějších vydavatelů -, nejsou k dispozici jejich katalogy či úplné seznamy. Snad i proto stojí poněkud na okraji sběratelského zájmu a jejich cena je proto nevysoká - obvykle nanejvýš několik korun za kus. Výjimkou mohou být nálepky sokolské, které jsou námětově sbírány a není vyloučeno, že by za nějakou vzácněji se vyskytující bylo možno dosáhnout i o něco vyšší ceny - problém však je najít takového zájemce. Jako nejschůdnější považujeme nabídnout je v některé všeobecné internetové aukci (např. aukro nebo e-bay), se zdůrazněním jejich námětu. S přátelským pozdravem Filatelie

Vážený pane Fridrichu, pro zařazení příslušné dvojice čtyřbloků s DČ do sbírky není nutné, aby pocházely ze stejného archu (nemusí mít tedy zcela stejný odstín barvy) – je však třeba, aby pocházely ze stejné tiskové desky, což se snadno pozná podle tvaru deskového čísla či značky (jsou vyobrazeny v katalogu POFIS pČaM; katalog je momentálně rozebrán, můžete si jej však vypůjčit např. v knihovně Svazu českých filatelistů). Pokud tomu tak je, jistě je můžete zařadit do příslušných políček na listech Trojan. Filatelie

Pokud jde o neupotřebené známky ČR, většina z nich je dosud k dostání za nominál na filatelistické přepážce Hlavní pošty v Praze. Jen menší část má cenu o něco vyšší. Dražší jsou i roční komplety vydané poštou ve zvláštním albíčku obsahujícím příležitostný tisk. Kompletní generální sbírky neupotřebených známek ČSR II se v aukcích vyvolávají řádově za několik tisíc korun. Pokud jsou v nich však obsaženy jakékoli "speciality" - tedy položky, jež nebyly běžně distribuovány v novinkové službě, mohou mít cenu i výrazně vyšší. Podrobné cenové informace snadno získáte v katalozích POFIS. Profil

Především je třeba zjistit, zda mají dostatečně široké okraje a nejde tedy o padělky ke škodě sběratelů (vzniklé odstřižením perforace z běžných zoubkovaných exemplářů). To je totiž u obou uvedených hodnot nejčastější případ. Pokud by tomu tak nebylo, cenu obou variant snadno zjistíte v katalozích POFIS. Filatelie

Do sbírky razítkovaných známek je nejlepší zařazovat exempláře s jedním čitelným a čistě provedeným otiskem razítka, který by neměl zakrývat více než zhruba 1/3 plochy známky a současně by z něj měl být patrný název pošty a pokud možno i datum razítka. To je samozřejmě poměrně obtížně splnitelný úkol, protože většina známek z běžného poštovního provozu takové předpoklady nesplňuje (mají např. otištěny vlnovky ze strojového razítka, takže není zřetelný domicil ani datum, nebo je naopak otištěn příliš malý kousek razítka - se stejnými důsledky, nebo nesou otisky dva apod.). Ale v tom je právě jedno z kouzel filatelie: krásný exemplář se musí hledat, ovšem jeho nalezení pak přinese o to větší radost. Filatelie

Rozdíl mezi oběma použitými tiskovými technikami z pouhého skenu poznat nejde, ale při pohledu lupou na známky si s tím jistě snadno poradíte. Vzácnější kamenotisk má jakoby rozostřený tisk (zejména ve vousech), který je při šikmém pohledu zcela plochý. Běžnější mědirytina má naopak tisk velmi ostrý (je vidět každý jednotlivý vous) a při šikmém pohledu je tisk plastický. Staří filatelisté na to měli babskou radu: vzít kousek tenkého staniolu, položit jej na známku a přejet po něm plochou nehtu – u kamenotisku zůstal staniol plochý, v případě měditisku se do něj protlačily jemné rýhy. Srdečně vás zdravíme Filatelie

To je hned několik dotazů, na které si postupně odpovíme. 1) Ukládání moderních známek do plastových pošetek vyzkoušených značek (Hawid, Prinz, Leuchtturm a další) je bezpečný způsob, ale - jak správně uvádíte - poměrně drahý. V extrémních případech nízkých nominálních hodnot může dokonce pošetka stát víc než sama známka, kterou má chránit. Přesto se při jejich nákupu šetření nevyplácí, protože některé levnější - neznačkové - plastové folie mohou známky po čase nenávratně poškodit (od nevratné změny opticky aktivní látky v jejich papíru po rozložení některých složek tiskových barev). Totéž samozřejmě platí pro umafán a další folie, z nichž se zhotovují tzv. pauletky (lístky folie o něco větší než známka, přilepené na albový list). 2) Postup při upevňování "hawidek" bývá popsán na zadní straně originálního balíčku, nebo by vám ho měl k nákupu přidat obchodník. Vzhledem k tomu, že jsou obvykle samolepicí, stačí slabě navlhčit vodou jejich zadní stranu (např. štětečkem) a přitisknout ji na příslušné políčko na albovém listu. Pošetky se dodávají buď nařezané na různé formáty, z nichž si můžete podle potřeby vybrat, nebo v páskách standardní délky a různé výšky, z nichž si odříznete příslušný kousek podle šířky své známky. K oddělování se používají malé pákové řezačky (stejných značek jako pošetky), na jejichž krabičce bývá názorné vyobrazení jak postupovat. Ze zkušenosti však alespoň z počátku doporučujeme řezat pásky pošetek bez vložené známky, protože kdyby vám pošetka při řezu podklouzla, známku byste si mohl poškodit (rozříznout). Na desce řezačky je měřítko, podle nějž si nastavíte potřebnou šíři (to znamená šířku známky plus součet obou plánovaných okrajů). "Hawidka" známku pevně drží ve svém dolním švu, pokud byste však (zejména u větších formátů) chtěl bodově přichytit i některý z horních rohů (popř. oba - což však nedoporučujeme, protože se pak známka nedá v pošetky vyjmout), stačí se v tomto místě slabě dotknout dolní folie hrotem speciální tužky, kterou dostanete u filatelistických obchodníků, kteří prodávají pošetky (cena cca 50 Kč). Kyselina, která je v ní obsažena, slepí v tomto bodu po přitisknutí horní a dolní folii. 3) Postup při řezání a lepení pauletek by vám měl dodat váš prodejce umafánu. Stručně řečeno: z ploché folie si nařežete obdélníčky příslušného rozměru, každý pak na levé a dolní straně potřete na okraji zředěnou kyselinou octovou nebo lépe lepidlem (dodává jej Filatelie Trojan z Pardubic; cena cca 65 Kč) a přitisknete jej na albový list. Po zaschnutí pak za pauletku zprava zasunete známku. Někteří sběratelé známky ještě podkládají dalším, volně vloženým lístkem folie, aby se nedotýkaly svou zadní stranou přímo papíru. 4) Tradiční, tzv. Pofis formát určený do pérových desek (používá jej na své listy např. firma Trojan) je rozšířenější, vedle něj se však na trhu vyskytují i listy formátu A4, které jejich výrobci obvykle zhotovují přímo na počítačovýchtiskárnách. Nám je bližší ten první - i proto, že už nevyžaduje další obalový materiál, protože jeho listy jsou dostatečně pevné. Pokud si zvolíte ten druhý, pak si listy můžete na PC tiskárně zhotovit pohodlně sám a určit, jakou budou mít grafickou úpravu. Jako pomůcka vám přitom může posloužit emisní plán, katalog, nebo kupon ankety o nejhezčí známku, na němž jsou uvedeny a vyobrazeny všechny vydané známky. Problém je však s uložením takových listů, protože jejich zakládání do foliových kapes kroužkových desek není příliš praktické - zejména při další manipulaci s jednotlivými známkami. 5) Pro úplnost dodáváme, že vedle albových listů je známky možné ukládat i v páskových zásobnících - je jich na trhu dostatek a jejich ceny se dokonce výrazně snížily (například s pomocí slevových kuponů pro předplatitele časopisu Filatelie). Je to praktické, bezpečné, jednoduché, rychlé a mnohem úspornější na místo - ovšem obvykle ne tak hezké, jako na albových listech. Známky navíc nemusíte chránit pošetkou, pokud zásobník bude volně stát a známky v něm nebudou příliš stlačeny, nehrozí jim žádné nebezpečí (při přílišném stlačení se však do známek může protlačit rýha hranou pásky; nekvalitní zásobníky zase mohou mít pásky z agresivních plastů, které mohou známky poškodit - jak jsme o tom už mluvili u nekvalitních pošetek). 6) Nejlevnějším způsobem, jak si pořídit kompletní sbírku známek, aršíků a PL ČR z let 1993 - 2007 je dát si inzerát do časopisu Filatelie - nejspíš ji pořídíte mírně pod nominální cenu. Vycházíme přitom ze zkušenosti aukčních firem: např. Profil ve svých aukcích takové sbírky vyvolává zhruba za 70 % nominálu a dosažená cena je obvykle 80 - 90 %. Další dobrý a mnohem rychlejší způsob je navštívit filatelistickou přepážku hlavní pošty v Praze (v Jindřišské ulici) a poptat se tam po kompletních ročnících. Pokud je nám známo, mají většinu z nich dosud na skladě a koupíte je samozřejmě za nominál. Pokud byste však sháněl jednotlivé série (např. s kupony) - a pošta už je neměla v nabídce - není vyloučeno, že za ně budete muset zaplatit i výrazně více. Ve vašem sbírání Vám samozřejmě přejeme hodně radosti a úspěchů. Filatelie

Milý pane Lahovský, Vaše otázka je zcela na místě, protože výběr vhodného zásobníku je mnohem důležitějším rozhodnutím, než by se mohlo na první pohled zdát. Zaprvé jde o rozhodnutí na dlouhou dobu - zkušenost totiž ukazuje, že další potřebné zásobníky si sběratelé obvykle kupují stejného druhu, jako ty předchozí. A za druhé od zásobníku samozřejmě očekáváte, že do něj budete moci bezpečně ukládat své známky, což ovšem ne každý výrobek bezezbytku splňuje. Zásobníky z Brna se u nás používají tradičně - už proto, že po desítky let sběratelé prakticky neměli jinou volbu. Teprve v posledních zhruba deseti letech se situace mění a na trhu se čím dál více prosazují zásobníky německých výrobců. Má to dva důvody. Jednak k tomu značně přispěly samy Brněnské papírny, které výrobu svých "výběrových knih" napřed výrazně omezily, a když se k ní ve větší míře po čase opět vrátily, zásobníky dramaticky zdražily. Z původní ceny zhruba 90 Kčs (za 16 listový) stojí nyní bezmála desetinásobek. V situaci, kdy koruna naopak vůči euru dramaticky posílila (to je ten druhý důvod), je to mnohem více, než stojí obdobné zboží z dovozu, na nějž nyní čím dál více sběratelů přesedlává. Je to přitom škoda, protože brněnské zásobníky byly a jsou vyráběny odlišnou technologií než německé, což má své světlé i stinné stránky. Jejich zasouvací pásky jsou vsazeny do kartonu a mohou tak být vyšší a hlavně mnohem pevnější, takže v nich známky lépe drží. Německé zásobníky naproti tomu mají pásky lepené, a jsou tedy nižší a vesměs značně volnější, takže známky se v nich při manipulací s knihou snadněji sesunou ke straně nebo i vypadávají (aršíky v nich nedrží skoro vůbec). Nevýhodou pevných pásek zase bylo, že jejich horní hrana mohla časem do známek protlačit rýhu - jak často vidíme na sbírkách ČSR II, zejména pokud jsou známky zasunuty přes sebe (série) a tvoří tedy silnější vrstvu. U starších brněnských zásobníků se někdy vyskytl problém s jakostí plastové fólie, z níž byly pásky vyrobeny - protože obsahovala změkčovadla nevhodně působila na papír známek, zejména pokud obsahoval určité opticky aktivní látky (např. fl 1). Po delší době uložení se pak pod UV lampou dolní část známek jevila odlišně než část horní (byly tedy prakticky poškozené). Tento problém by však měl být u nových zásobníků již odstraněn. Podobné potíže však mohou nastat i s jinými zásobníky, a proto je třeba uložení známek věnovat patřičnou pozornost. Dražší exempláře pak rozhodně doporučujeme před zasunutím za pásku vložit ještě do kvalitní pošetky (např. Hawid nebo jiného renomovaného výrobce). Zásobníky samotné je třeba ukládat jako knihy v knihovně, tedy nastojato (rozhodně ne naležato a už vůbec ne v silnější vrstvě!), pokud možno volně (tedy ne příliš zmáčknuté k sobě), v stinném a suchém, ale ne přesušeném prostředí (doporučuje se zhruba 30 - 40 % relativní vlhkosti) a samozřejmě v prostředí pokud možno bezprašném. Není jistě třeba zdůrazňovat, že je musíme chránit i před škodlivými mikroorganismy a hmyzem. Zásobníkům a známkám v nich svědčí občasné prolistování, při němž mimo jiné můžete i zkontrolovat, zda jsou skutečně v pořádku. Mnoho úspěchů ve sbírání známek Vám přeje Časopis Filatelie

Způsob uložení známek hraje při prodeji sbírky nemalou roli. Pokud jsou přehledně uspořádané v albech či zásobnících samozřejmě působí na většinu zájemců přitažlivěji, než když si je mají zdlouhavě prohlížet nasypané v obálkách a sáčcích. Sběratelé proto do sáčků ukládají většinou jenom exempláře malé ceny, kterých mají větší počet a nestojí jim za to ukládat je jinak. Není to ale neměnným pravidlem - už mnohokrát se stalo, že právě v takovýchto na první pohled nezajímavých obálkách byly uloženy naopak známky hodnotné, na které původní majitel pozapomněl, nebo je prostě chtěl uchovávat tímto způsobem. Pokud se nechcete o známky blíže zajímat (což je jedna z možností,jak sbírku uchovat aktivním způsobem v rodině), doporučujeme při případném budoucím prodeji nedělit ji na jednotlivé části, ale zkusit ji zpeněžit najednou, bez ohledu na způsob uložení jejích jednotlivých součástí. O radu se můžete obrátit a některého zkušeného sběratele v místním klubu filatelistů, nebo na filatelistické obchodníky ve vašem okolí. V každém případě je dobré vyslechnout si více nabídek a pak se rozhodnout. S přátelským pozdravem Filatelie

To je příliš všeobecně formulovaný dotaz - v obou státech existují v té době levné i drahé známky a bez konkrétnějších informací se k ceně sbírek vyjádřit nelze. Doporučujeme proto využít naší bezplatné poradenské služby a při příležitostné cestě do Prahy sbírky předložit k nezávazné prohlídce. Tu provede na počkání za přítomnosti majitele náš soudní znalec a získáte při ní rámcovou informaci o ceně svých známek a konkrétních možnostech jejich prodeje (např. za hotové, v aukci, do komise apod.) - a pak se můžete kvalifikovaně rozhodnout. Úřední hodiny pro takovéto bezplatné odhady máme zejména ve středu od 13 do 15 hodin, termín případné návštěvy si však rozhodně sjednejte předem (na tel. 607 282 004 (Po - Pá 10h - 17h) nebo mailem). Profil

Jakost poštovních známek i dalšího materiálu filatelistického zájmu je třeba vždy posuzovat komplexně - prakticky řečeno tedy "ze všech stran" - u známek tedy ze strany přední i zadní, u dopisních obálek i zevnitř (například vadí vytržená část hedvábné vložky, poznámky inkoustovou tužkou na vnitřní straně chlopně apod.). Jakékoli zásahy jsou přitom nežádoucí a mohou snižovat sběratelskou přitažlivost a tím i cenu. V praxi se však zejména u starších razítkovaných známek setkáváme s různými poznámkami (katalogové číslo, varianta, cena apod.) provedenými na jejich zadní straně, protože to tak někteří naši předchůdci prostě dělali (ovšem zrovna tak někteří lepili svěží známkami nálepkami s tvrzením, že nesbírají lep, ale známky - a jak to dopadlo). Proto je třeba takové "popsané" exempláře posuzovat vždy případ od případu a všímat si, čím, jak a v jaké rozsahu byla poznámka provedena - je samozřejmě rozdíl mezi malým číslem lehce načrtnutým v rohu měkkou tužkou (které jde snadno a beze stop vygumovat a nepředstavuje tedy prakticky žádný problém) a mezi dlouhým slovem vyrytým přes celou zadní stranu velkými písmeny inkoustovou tužkou (které bez poškození známky odstranit nejde). Prozíravý sběratel by při nákupu či výměně známek měl mít na zřeteli, že je jednou (on, nebo někdo z jeho rodiny) bude zase chtít prodat a uvážit, jak velký problém pro takový prodej bude uvedená "poznámka" představovat. Určitou výjimku jsou poznámky nebo podpisy znalců, ověřující pravost (upotřebené) známky nebo celistvosti, které na vzácnější filatelistický materiál někteří z nich v dávných dobách rukopisně umisťovali - ty většina sběratelů akceptuje a pro budoucí prodej nepředstavují žádný problém. U ostatních poznámek - jak jsem si právě ukázali - tomu tak ale být nemusí. S přátelským pozdravem Filatelie

Podle roků, které uvádíte, nejde - bohužel - o sbírku českých, ale československých známek. Bohužel proto, že československé známky jsou již neplatné, což se podepsalo na jejich tržní ceně. Jde o širší jev, který můžeme sledovat i v dalších státech s rozvinutou filatelistickou tradicí. Nové známky totiž v novinkové službě Svazu filatelistů nebo pošty odebírá mnoho sběratelů, přičemž ti, kteří průběžně nově přibývají obvykle začnou sbírat novinky - tedy známky řekněme od toho roku, v němž se přihlásili do novinkové služby. Jen relativně málo z nich se rozhodne sbírat i známky starší (třeba jen z relativně nedávné minulosti) a dodatečně si je dokupuje. To samozřejmě negativně působí na ceny běžných starších známek, jichž je často na trhu více než zájemců o ně. Pokud jsou poštovně platné (tedy lze je použít na frankování - jako je tomu u všech známek České republiky vydaných od jejího vzniku v roce 1993) nepůsobí to prodávajícím větší potíže. V nejhorším je buď sami vyfrankují, nebo se k tomuto účelu dají prodat například ve filatelistických aukcích (např. je mnoho podniků, které se pro svou korespondenci nespokojí otiskem frankotypu či razítka Poštovné paušalováno, ale chtějí ji ozvláštnit vylepením hezkých známek). U neplatných známek to však udělat samozřejmě nejde, což má negativní důsledek nejen na jejich cenu, ale odráží se to i v celkově sníženém zájmu o ně, a tedy v jejich horší prodejnosti. Vše, co jsme uvedli, se týká běžných známek - tedy těch, které byly dodávány v novinkové službě a prodávány na poštách. Nevztahuje se to naopak na takzvané speciality, tedy známky něčím se od ostatních lišící, kterých je naopak na trhu obecně spíše nedostatek a prodávají se velmi dobře. Může jít například o různé deskové či výrobní vady a nahodilosti, odchylky perforace, lepu, luminiscence papíru apod., které však obvykle rozpozná pouze informovaný specializovaný sběratel. Vzhledem k tomu, že jich v nákladu známky byl obvykle jen velmi malý počet, pravděpodobnost jejich nálezu v běžné sbírce je poměrně malá. Hledanější bývají i různé méně obvyklé varianty kuponů, malé tiskové listy apod. Pokud byste se chtěli pokusit získat o svých známkách více informací doporučujeme obstarat si specializovaný katalog POFIS - Československo 1945 - 1993. A nyní k vašemu dotazu - popsanou sbírku nyní prodat nedoporučujeme, protože za ni zřejmě v současné době nezískáte dostatečně výhodnou nabídku. Jak se situace bude vyvíjet v budoucnu se těžko odhaduje, ale jistě existuje naděje, že se jí po čase ujme některý člen rodiny a bude v ní chtít pokračovat. Pokud ji uložíte tak, aby nedošlo k jejímu poškození (tedy v suchu a v zásobnících či albech postavených volně "na stojato"), může tak zůstat i léta. S pozdravem Filatelie

U běžných moderních známek jde o poměrně vážnou vadu, snižující jejich přitažlivost a tím i cenu (samozřejmě úměrně velikosti a viditelnosti takového otisku). Akceptovatelná je snad u hůře dostupných položek, podobně jako je tomu u exemplářů se stopou po nálepce (u kusů určených jako srovnávací materiál ve znalecké či studijní sbírce nemusí naopak poškození lepou hrát skoro žádnou roli). Je zajímavé, že stopy papilárních linií na lepu se poměrně často vyskytují u některých vzácných známek ČSR II na odlišných papírech - např. 30h Sjezd KSČ na papíru bp (s katalogovou cenou 20.000 Kč) - jež nebyly dodávány v novinkové službě a v nepoužitém stavu se zachovaly díky tomu, že je někdo původně koupil na poště na frankování, k čemuž pak nedošlo a známka se dostala do rukou sběratele, který rozeznal její odlišnost. Původní majitel - nefilatelista - samozřejmě známku nebral do pinzety, ale do ruky, přičemž stačilo, aby měl na prstech trochu potu a poškození bylo hotovo. Jde však o výjimečný případ, kde si zájemce nemůže příliš vybírat, protože se zachovalo jen velmi málo exemplářů. U většiny známek ČSR II však na trhu nabídka převyšuje poptávku, takže si za své peníze můžete vybrat po všech stránkách bezvadné exempláře. Přátelsky vás zdravíme Filatelie

Okraje přepážkového archu (jak se přesně jmenují) se u známek tištěných z desek o větším počtu polí nutně vyskytují jen u části z nich - už to je cosi, co z nich v očích některých sběratelů "dělá něco lepšího", protože se to u většiny známek pocházejících "zevnitř" archu nevyskytuje. Ale tento důvod by pro většinu filatelistů asi nebyl dostatečným k tomu, aby okraj u známky ponechali - už proto, že se obvykle nepodaří mít všechny známky ve sbírce nebo alespoň ročníku s okrajem na stejné straně (řekněme dole; to se obvykle podaří nanejvýš u jednotlivé série - pokud tedy nemáte protekci u filatelistické přepážky pošty nebo svého novinkáře v Klubu filatelistů SČF), takže jejich různá podoba ve sbírce působí nesourodě. Navíc se známky s okrajem nevejdou do předtištěných políček albových listů, na nichž jejich přesahující plocha ruší jinak symetrické uspořádání. Proto většina sběratelů takový okraj odtrhne, nebo alespoň ohne pod známku (kde se však může časem přilepit). U generálních sbírek jde o pochopitelný postup, protože v nich okraje archu nemají prakticky žádný význam. Jedinou výjimkou jsou známky s kuponem umístěným na okraji přepážkového archu, které u nás vycházely ve druhé polovině 40. let minulého století. Ty sice pošta ve svých propagačních materiálech vyobrazovala s odtrženým uzoučkým okrajem archu (takže šlo jen o známku a kupon), což vedlo k tomu, že řada filatelistů tento několikamilimetrový okraj pracně odtrhávala. Po čase se však ukázalo, že udělali chybu, protože sběratelská praxe se postupně ustálila na tom, že kupon okraj mít musí - takže známky s kuponem a odtrženým okrajem se staly méně a méně hodnotnými a dnes už o ně prakticky nikdo nestojí. Jde o hezký příklad toho, že řídit se slepě doporučeními autorit - v tomto případě Československé pošty ve druhé polovině 40. let - může přinést víc škody než užitku. Trochu jiná situace je u známek z malých přepážkových listů - například o 4, 6, 8, 10 či jiném malém počtu polí. Tady má okraj každá známka, takže jeho ponechání z ní nečiní nic výlučného. Ovšem i na tyto známky se vztahuje alespoň část důvodů, které uvádíme níže. Jiným případem jsou totiž specializované a studijní sbírky, kde ponechání okraje archu u známky má řadu důvodů. Prvním je skutečnost, že jde o jediné místo na známce, kde jsou zachovány celé perforační otvory (na ostatních stranách jsou jen jejich poloviny). V případě, že by se ukázalo, že k perforaci bylo použito více nástrojů s různým průměrem razníků (např. tzv. malé, střední a velké perforační otvory u známek ČR), jde tyto rozdíly snadněji identifikovat. Dalším důležitým důvodem k ponechání okraje je snadnější identifikace známkového pole, což je důležité při vyhledávání deskových vad a typů (což má ale zase ten důsledek, že později odhalené deskové vady nacházející se na známkových polích ležících v okrajových řadách a sloupcích archu jsou často běžnější a tedy i levnější než ty "zevnitř", protože řada sběratelů si ponechala známky s okrajem nebo rohové, zatímco těmi ostatními se více frankovalo nebo se rozptýlily do běžných sbírek, a rovněž není tak snadné na nich tyto vady najít). U známek s rozdíly v papíru se nepotištěná plocha okraje hodí k jeho snadnější identifikaci. U starších neupotřebených známek s okrajem lze snadněji rozpoznat případnou reparaci lepu (už proto, že jde o větší plochu). A důvodů pro ponechání okraje bychom našli více. Některé možná dnes ještě ani neznáme, protože je přinese až budoucí sběratelská praxe. Pokud tedy máte v svých zásobnících dost místa, raději okraje neodtrhujte - konec konců udělat to můžete vždycky, zatímco naopak to už nejde. Ve sbírání vám přejeme hodně zdaru Redakce časopisu Filatelie

V roce 1919, krátce po vzniku nových států - Polska a Československa - došlo mezi nimi k rozporům o území ležící z části v obou z nich (Těšínsko, Orava a Spiš). Ty dokonce přerostly ve vojenský střet. Územní spor měla vyřešit mezinárodní komise, a to na základě plebiscitu (hlasování - dnes bychom řekli referenda). Do té doby měla mít tato území v obou státech zvláštní statut a mimo jiné zde byly používány i zvláštní poštovní známky. Šlo o běžné známky Polska a ČSR, opatřené přetiskem SO 1920 (SO se vykládá jako Silesia Orientale - Východní Slezsko /ale i Slezsko, Orava a Spiš/ - a 1920 značí rok, v němž se plebiscit měl konat). K hlasování nakonec nedošlo a hranice byly stanoveny dohodou mezi oběma státy. Pocit určité nespravedlnosti z takového rozdělení však na obou stranách přetrvává vlastně dodnes. Československé známky s přetiskem SO 1920 naleznete v katalogu POFIS - ČSR I, polské zase v polských katalozích; vyhledat je vak můžete i např. v katalogu Michel, vždy za příslušným státem. Filatelie

Milý pane inženýre, mastné skvrny z tzv. patentních nálepek trápí sběratele už dobrého půl století. Rozšířily se zejména na přelomu 30. a 40. let minulého století a zpočátku se zdálo, že fungují dobře. Po upevnění šla nálepka zase snadno stáhnout a lep v tom místě vypadal neporušený. Ve skutečnosti však na něm ulpěla slaboučká pružná vrstvička lepidla, která po čase prolnula do lepu známky i papíru pod ním, kde zanechala nepatrné stopy v po době prosvítajících míst. Mnohem horší to však bylo, pokud nálepka na známce zůstala delší dobu - což byla samozřejmě naprostá většina případů. V průběhu měsíců a let totiž její lepidlo naprosto prostoupilo lepem a papírem známky a vytvořilo zde jakési tmavé okénko, které proti světlu prosvítalo (jako by známka byla promaštěná). Tímto způsobem bylo poškozeno mnoho známek i celých sbírek - a to i velmi hodnotných (ba dokonce zejména hodnotných, protože tyto "zázračné" nálepky byly samozřejmě dražší, než obyčejné, takže si je kupovali zejména majetnější sběratelé). Pokusy o odstranění "mastných" stop po těchto nálepkách nebyly příliš úspěšné. Obvykle při tom dojde k poškození barvy a papíru známky, některé přípravky jsou navíc na bázi vody, takže se smyje i lep. Pokud byste přesto chtěl zkusit experimentovat (např. s průmyslově vyráběnými odmašťovači, čističi apod.), doporučujeme začít na levných exemplářích známek a s postupně se prodlužující dobou expozice (a možná nejprve s lokálním nanesením namísto ponoření). Postupy i výsledky si samozřejmě zaznamenávejte - pokud dospějete k uspokojivým výsledkům, můžete s nimi seznámit podobně postižené sběratele. Mnoho úspěchů vám přeje Redakce Filatelie

Obecně se dá říci, že cenové rozpětí u známek Skandinávie je zhruba 0,50 - 8 Kč / Michel Euro (přesněji za katalogový bod). To je samozřejmě velké rozpětí - a bez tržních zkušeností není snadné se v tom orientovat. Naši předchůdci říkali, že jedna Michel marka = cca 2 Kč, tedy 1 Michel Euro by mělo průměrně odpovídat asi 4 Kč. U neupotřebených novinek je to více, u razítkovaných běžných známek naopak výrazně méně. Zpočátku by asi bylo nejlepší trochu se porozhlédnout po obchodech, burzách, aukcích a na internetu a zjistit, za kolik tu kterou známku či sérii jednotliví prodávající nabízejí - nebo naopak vykupují. Brzy zjistíte, že rozdíly jsou velké a že údaje na cenovce jsou někdy spíše zbožným přáním, než realitou. Stará zkušenost říká, že koupit něco draze je ta nejsnadnější věc na světě. A protože dnes je na filatelistickém trhu pánem jednoznačně zákazník, můžete si vybírat, smlouvat a porovnávat. Univerzální recept ovšem neexistuje - za své dobré peníze si tu nejvýhodnější koupi musíte prostě vyjednat sám. Ubezpečujeme vás, že to nebude přehnaně složité - a přejeme vám v tom hodně úspěchů! Profil

Předpokládáme, že vám jde o známky neupotřebené, s původním lepem, protože u razítkovaných bez lepu lze nálepku snadno smýt ponořením do vlažné vody (a následně ji osušit na savém papíru a vylisovat mezi dvěma papíry zatíženými např. těžší knihou). U neupotřebených známek nálepku bez zásahu do lepu většinou odstranit nelze. V zahraničí sice různé "filatelistické kliniky" nabízejí za nevelký poplatek odstranění nálepek a opravy lepu, ale jde o zásah, který zkušený odborník snadno pozná a rozhodně tím nevznikne známka svěží. I u nás jsou takovíto "restaurátoři" (ve skutečnosti však reparátoři a vlastně padělatelé) a s jejich produkty se můžeme často setkat i v některých aukcích či nabídkách obchodníků, na burzách a výměnných schůzkách. Jde však vždy o podvod na důvěřivých kupcích, kteří zbytečně platí přemrštěnou cenu za částečný padělek. Podle našeho názoru je známka s kultivovanou nálepkou rozhodně lepší než známka s opraveným lepem, a podobné zásahy tedy považujeme za nevhodné. Proto vám doporučujeme známky ponechat v původním stavu, nálepku neodstraňovat, a pokud se rozhodnete sbírat známky bez nálepky, časem ji nahradit zaručeně svěžím exemplářem. Filatelie

Z vašeho dotazu není zřejmé, zda vám jde o velikost obrazu známky (zkusmého tisku), nebo o velikost papíru, na němž je proveden. Proto se podíváme na věc z obou pohledů. Zkusmé tisky našich meziválečných známek vznikaly prakticky u všech emisí a rozlišit je můžeme z různých hledisek, např. podle druhu tiskové techniky. V tom případě do první skupiny patří knihtisk, do druhé hlubotisk a do třetí ocelotisk (kamenotisk necháváme stranou, protože jím byla tištěna jen jedna emise). U knihtiskových emisí mohly vzniknout zkusmé tisky v různých velkostech obrazu, podle toho, jak byly postupně fotograficky zpracovávány přípravné materiály (od původního návrhu po konečnou předlohu pro tiskovou desku). Je třeba dodat, že velké množství a rozmanitost dochovaných zkusmých tisků knihtiskových emisí svědčí o tom, že u jejich zrodu stál filatelistický a ještě spíše komerční prvek - jinými slovy, že byly vyráběny hlavně pro sběratele. Tato skupina je z hlediska rozměrů obrazu a použitých barev poměrně dobře zpracována v příslušných dílech Monografie čs. známek. Fotografickou cestou se postupovalo i u hlubotisku (neotypie) a i tady můžeme nalézt odchylky ve velikosti obrazu - popis opět naleznete v Monografii. Naproti tomu u ocelotisku je rozměr obrazu zkusmého tisku vždy stejný. Ocelotiskové ZT vznikaly ve dvou různých fázích přípravy a tisku známek. Do první skupiny můžeme zařadit otisky původních (tedy ještě nemoletovaných) rytin, které prováděl jejich autor (rytec) v průběhu zhotovování rytiny a po jejím dokončení. V podstatě si podomácku, např. v nějakém svěráku, otiskl rozpracovanou či dokončenou rytinu, a to na papír, který měl zrovna po ruce (používal se na to silnější papír se shodnými fyzikálními vlastnostmi, ale na rozměr se asi obvykle nehledělo). I když barva budoucí známky byla předem dána, k otiskům se často používaly i barvy jiné. Tyto otisky rozhodně neměly sloužit k jiným, než pracovním účelům, a rytec je měl odevzdat spolu s ryteckou destičkou objednateli. To se však často nedělo, a i když nechceme dávno mrtvé pány Seizingera a Heinze (autory rytin naprosté většiny meziválečných známek) podezírat z komerčních úmyslů, existující veliký počet otisků rytin svědčí o tom, že jich vytiskli více, než bylo třeba, a že se různými cestami dostaly mezi sběratele. Velikost lístku papíru, na níž byla původní rytina otištěna, tedy může být různá - a žádný přesný formát neexistuje. Nejhodnotnější jsou rytiny v původní podobě, tedy takové, jak je rytec zhotovil. Z praxe však víme, že některé byly dodatečně sběrateli oříznuty - což jejich přitažlivost v očích některých zájemců poněkud snižuje. Jak to ale poznat? Z praxe víme, že papíry používané k otiskům měly často nerovné, jakoby "otrhané" okraje (což je průvodní jev grafických papírů), na nichž někdy můžeme nalézt slabé stopy tiskové barvy. Pokud jsou okraje naopak pravoúhlé a čistě oříznuté, je to s největší pravděpodobností důsledek dodatečného oříznutí. Do druhé skupiny patří otisky moletované tiskové desky, zhotovené v tiskárně, po odevzdání rytecké destičky autorem, jejím zaklení a rozmnožení. U známek ČSR II jde často poznat, zda byl otisk zhotoven rytcem, nebo v tiskárně - rytec totiž odevzdával rytinu nedohotovenou, a její poslední část (obvykle háček nad písmenem C v názvu státu) doryl až v tiskárně, pod dozorem přebírajícího pracovníka (proto lze snadno odlišit patisky řady emisí, zhotovené v tiskárně známek nepovolanou osobou v 70. letech minulého století, od skutečných otisků původních rytin). To se však u známek ČSR I nedělo, takže toto jednoduché vodítko postrádáme. Na druhé straně u známek ČSR I lze otisky zhotovené v tiskárně od otisků zhotovených rytcem snadno poznat - zejména podle použitého papíru (v případě autorských otisků je mnohem silnější) i podle širokých okrajů kolem "známky". Zkusmé tisky z této doby, zhotovené v tiskárně, jsou mnohem méně obvyklé a vyskytují se jen u některých emisí (např. Letecké 1930, TGM 1930, Města aj.). Zkusmé tisky tvoří zajímavou a sběratelsky přitažlivou část naší známkové tvorby, s nepřehlédnutelným ekonomickým potenciálem. Zejména rozvoj tematického sbírání z řady z nich totiž činí mezinárodně oblíbený materiál, který dalece překračuje původní, jinak poměrně úzký teritoriální záběr. Filatelie

Milý pane Davide, je určitě velmi prozíravé, že se o způsob ukládání svých známek zajímáte ještě předtím, než do nich budete investovat větší částky. Většina sběratelů postupuje spíše opačně - a mnohdy proto utrpí zbytečnou škodu. Volba mezi albem a zásobníkem je snadná - vyberte si, co se vám víc líbí a co vám bude z hlediska manipulace vyhovovat. Důležitá je totiž především ochrana obou stran známky, a tu v obou případech zajistíte nejlépe v kvalitní - a tedy značkové - plastové pošetce (tzv. havidce). Alba jsou dekorativnější, ale zase neskladnější, zásobníky nejsou tak dekorativní, ale umožňují mnohem flexibilnější a úspornější uložení známek. Pokud chcete rozhodnutí prozatím odložit, ukládejte své známky do zásobníku a v klidu promyslete, zda o uložení v albech skutečně stojíte - a pokud ano, v jakých. Nabízejí se totiž různá alba předtištěná, nebo si na webu můžete pořídit program pro tisk listů vlastních, které si ale rovněž můžete vytvořit doslova na míru své sbírce (což je asi nejpříjemnější - a jde to časem i měnit). A teď jaká rizika hrozí: V zásobnících se a) časem protlačí hrany pásek do plochy známky a vznikne zde rýha; b) podkladní papír působí na lep známek a ten časem zežloutne či zhnědne (pokud jsou zastrkány částečně přes sebe, tak jen na místě kde je s ním ve styku, takže je na zadní straně známky tmavší pruh); c) přední strana známek na odlišném papíru (z hlediska luminiscence - např. fl 1) se nachází v nestejném prostředí a pod páskou se luminofor změní (sublimuje) - což je vidět pod UV lampou (a taková známka je pak silně poškozená); d) ve vlhčím prostředí se známky mohou přichytit lepem na podkladní papír, a tím velmi poškodit. Všechna tato rizika lze poměrně snadno eliminovat - známky před zasunutím do pásky vložte do kvalitní havidky, zásobníky nepřeplňujte, skladujte je zásadně "nastojato", volně - nezmáčknuté, a často v nich listujte. V albech se hrozí rizika podobná - i tady může nevhodně působit podkladní papír, lep se může přichytit, nekvalitní pauletky (vlepené lístky fólie) mohou negativně působit na přední stranu známky apod. Pomoc je však rovněž snadná - známky vlepujte na listy v kvalitních havidkách, pokud použijete pauletky, pod známku v celé ploše(!) vložte lístek kvalitní(!) plastové fólie, alba nepřeplňujte, skladujte je zásadně "nastojato", volně - nezmáčknuté, a často v nich listujte. Pokud bude vaše sbírka rozsáhlá a hodláte ji specializovaně rozvíjet, je asi lepší používat zásobníky (jsou skladnější a lépe v nich jejich obsah přeorganizujete). Pokud však sbírka ve vašich očích dospěje do stádia určité dokonalosti, můžete její formu povýšit do podoby exponátu (i když jen pro vlastní potěchu) - a ten vytvoříte nejlépe na albových listech. Takže vidíte, že jde o pozvolný proces, stejně jako pozvolna bude růst a rozšiřovat se vaše sbírka. V tom vám samozřejmě přejeme hodně úspěchů!

Není důvod je vyhazovat - minimálně mohou posloužit jako srovnávací materiál. Do sbírky však nepatří - prostě si na ně založte obálku (v budoucnu třeba i zásobník) a uchovávejte je odděleně. Výjimkou jsou známky napadené plísněmi či bakteriemi (např. s rezovými skvrnami), které je třeba nekompromisně vyhodit. Samozřejmě vám nad známkami přejeme mnoho radosti Filatelie

Naše odpověď vás, bohužel, nepotěší - na první pohled jde o primitivní padělek přetisku; padělané jsou i všechny značky na zadní straně. Profil

Jde o důsledek rovnání papíru před tiskem. Papír opatřený lepem má totiž přirozenou tendenci se kroutit, což působí obtíže při tisku, zejména z plochých desek. Proto byl před tiskem rovnán takzvaným lámáním. Zpočátku se na okrajích postupně ručně přehnul proti směru kroucení, čímž vznikly charakteristické nepravidelné jemné lomy. Později bylo zavedeno lámání strojové - v příklopovém lisu byla do nařezaných listů papíru protlačována řídká mřížka. V obou případech jde tedy o důsledek výrobního procesu, který však někteří sběratelé považují za jisté snížení jakosti - a raději si vybírají známky u nichž se tyto lomy nevyskytují. Profil

Nejde o poštovní známku, ale o zálepku – tzv. pečetku – soužící např. k zalepování dopisů. Ve vašem případě jde o služební zálepku pošty - je to tedy o svého druhu služební materiál, který by mohl být předmětem filatelistického zájmu -, přesto je její cena, bohužel, pro malý zájem sběratelů jen nepatrná. S přátelským pozdravem Filatelie

Milý pane Kloubku, Legionářská emise sestává ze šesti hodnot, z nichž tři mají obraz na výšku a tři na šířku. Jejich archy byly zoubkovány stejně - tedy perforace na kratší straně známek je u příslušné varianty zoubkování u celé emise vždy stejná, stejně jako u strany delší. Z hlediska postavení obrazu (na výšku resp. na šířku) se však perforace tří nižších (knihtiskových) hodnot (lev) jeví obráceně, než je tomu u tří vyšších (hlubotiskových) hodnot (matka s dítětem). Tato skutečnost je v katalozích Pofis vyjádřena značkou "vlnovka" za údajem o druhu a rozměru zoubkování. Znamená "resp. obráceně" a naleznete ji u záznamů emise (vysvětlena je v úvodu, v oddílu "vysvětlivky a zkratky"). Ve vašem případě tedy skutečně jde o běžnou variantu perforace B, o níž se zmiňujete ve svém dotazu. Filatelie

Jde o vlasteneckou nálepku pocházející z rozsáhlé série s portréty osobností naší minulosti. Se známkami ale nemá nic společného (až na autora, který byl pracovníkem Státní tiskárny cenin a podílel se i na známkové tvorbě - tyto nálepky však s tím nesouvisely). Její cena je nepatrná. Filatelie

Nejde o známky, ale o návrhy jedné z tiskáren, která se ucházela o tisk známek. Takových návrhů vzniklo za první republiky mnoho a jejich cena je nevysoká: obvykle tak 20 - 30 Kč za kus (existují však i levnější, či naopak výrazně dražší - tyto to ale nejsou). Filatelie

Průsvitka je jeden z bezpečnostních prvků papíru používaného pro tisk cenin (bankovek, známek, akcií, losů apod.). Jde o ztenčenou vrstvu papírové hmoty, vytvořenou v průběhu výroby papíru (obvykle je vytlačena drátěným sítem egutérem do pásu či archu dosud měkké papíroviny). Mívá tvar písmen či kreseb (ornamentů) a posuzujeme ji při pohledu na zadní stranu známky (dříve je některé katalogy poněkud neprakticky uváděly při pohledu na přední stranu). U známek ČSR I je nejrozšířenější průsvitkou ornament "lipový list", vyskytující se v celkem 8 polohách číslujeme je od 1 do 8. (Další průsvitky se vyskytují u známek uherského původu, např. v emisi PČ 1919.) V řadě případů lze polohu průsvitky rozpoznat tak, že známku položíme zadní stranou nahoru na černou podložku. Někdy však musíme známku vložit do černé skleněné či plastové misky a kápnout na ni několik kapek čistého (lékárenského) benzínu. Po rozpoznání polohy průsvitky známku necháme oschnout. Polohy průsvitek jsou vyobrazeny např. v katalogu POFIS ČSR I. Filatelie

Barva listů zásobníků nehraje zdaleka tak velkou roli jako kvalita papíru a plastových pásek, z nichž jsou zhotoveny. Ze zkušenosti víme, že jsou zásobníky, v nichž známky přečkaly desítky let bez jakékoli úhony, zatímco v jiných se i za relativně krátkou dobu nenapravitelně poškodily. Volbě zásobníků je proto třeba věnovat velkou pozornost. Dobrým vodítkem přitom mohou být zkušenosti starších kolegů v místním klubu filatelistů nebo dalších sběratelů či obchodníků ve vašem okolí. Zásobníky jsou nyní poměrně drahé, proto se někteří sběratelé spokojují se staršími, koupenými z druhé ruky. Nemusí to být špatná volba, zejména v případě těch z Brněnských papíren, vždy je však třeba takový zásobník podrobit zevrubné prohlídce, zda nenese znaky poškození např. plísněmi, tzv. štokfleky, zda nebyl vystaven nadměrnému vlhku (a kroutí se) apod. Papír na povrchu listů by měl být hladký a plastové pásky by neměly být zežloutlé. Ty v zásobnících z Brněnských papíren jsou poměrně pevně napnuté, což má výhodu, že v nich známky dobře drží, na druhé straně se však do nich po čase může protlačit rýha. Papírové pásky, běžné např. v německých zásobnících, se obvykle neprotlačují, ale známky z nich zase snadno vypadávají. Zapomenout nemůžeme ani na chemické působení plastů pásek, zejména na papír s fluorescenční přísadou (hlavně fl 1) - pokud jsou známky vystaveny přímému kontaktu s takovou páskou, činidlo rychle sublimuje a známka je z tohoto hlediska poškozena. Proto je vhodnější dražší či choulostivější známky vložit do kvalitní pošetky (tzv. havidky). Na trhu je nyní dostatečná nabídka nových i starších zásobníků a dalších obalů na známky, celiny, celistvosti a další filatelistický materiál. Ke všem je však dobré přistupovat s určitou mírou zdravé nedůvěry a před nákupem se pokusit sehnat co nejvíce informací, jak jsou s nimi spokojeni další uživatelé. Filatelie

Máte na mysli sestavy námětových známek, které POFIS po desítky let prodával v charakteristických průsvitných sáčcích či obálkách s oválným okénkem. Stály většinou pár korun, byly určeny zejména pro začátečníky a pro námětové sběratele a nabízely je nejen prodejny POFIS, ale například i stánky PNS, pošty, papírnictví, prodejny suvenýrů a další obchody. Sestavy obvykle obsahovaly razítkované známky různých států, vesměs určitým způsobem tematicky zaměřené. Byly v nich vždy pravé známky, které pro POFIS dovážel podnik zahraničního obchodu ARTIA, přímo od jednotlivých zahraničních pošt nebo od mezinárodních obchodních agentur, které tyto pošty zastupovaly (nelze však vyloučit, že zejména po roce 1990 mohl někdo nabízet i napodobeniny takových sestav, v nichž mohly bý obsaženy i různé kopie a napodobeniny). V sestavách POFISu řada známek na své zadní straně skutečně neměla lep. Šlo zejména o známky některých asijských a afrických zemí, které tehdy byly bez lepu vydávány, a to buď z výrobních, nebo klimatických důvodů - pro velkou relativní vlhkost panující v těchto subtropických a tropických zemích by se totiž jinak snadno slepily, nebo tam papír s lepem nebyl pro tisk známek k dispozici (šlo např. o známky Číny, Vietnamu, Koreje a dalších států). Další známky zase z těchto důvodů měly tzv. tropický lep, který je matný a na první pohled není snadné poznat, že je na známce vůbec nanesen. U známek vydaných bez lepu je tato skutečnost uváděna v katalozích a nijak to nesnižuje jejich hodnotu. Ovšem i známky vydané s lepem, pokud jsou razítkované, z filatelistického hlediska jej už mít nemusejí - je to u nich standardní stav, který rovněž nesnižuje jejich cenu. Filatelie

Vážený pane Stránský, děkujeme Vám za dotaz, který považujeme za zajímavý i pro řadu dalších sběratelů. Jde totiž o velmi aktuální téma, o něm se přitom jen málo hovoří. Rádi se tedy na toto téma podíváme podrobněji. Hned na počátku je třeba říci, že uvedený postup znalce považujeme za správný. Pokud jsou totiž známky předány znalci k ověření, měl by se o jejich pravosti resp. nepravosti vyslovit jednoznačně a v tomto smyslu je rovněž ověřit (nebo - pokud si to objednatel přeje - vystavit fotoatest). Znalci by rozhodně neměli přistupovat na požadavek, že známky ověří jen v případě, že jsou pravé, zatímco falešné ponechají neoznačené (v takovém případě by měl zodpovědný znalec ověření rovnou odmítnout a známky vůbec nepřijímat). Je přitom málo známou věcí, že se takovým případem u nás zabýval dokonce soud: s podobnou námitkou (že mu byla falza znalcem ověřena jako padělky) totiž již před více než dvaceti lety vystoupil jeden pražský sběratel, který dokonce podal v tomto smyslu žalobu. Soud však tehdy konstatoval, že znalec postupoval správně, žalobu zamítl a žalujícímu uložil uhradit náklady sporu. Na druhé straně je ovšem pravdou, že někteří znalci takto v minulosti nepostupovali, a někteří tak dokonce nepostupují dodnes – takže mnoho padělků neustále cirkulovalo a cirkuluje mezi sběrateli. To jistě svědčí o zodpovědnosti přístupu toho kterého znalce. Je ovšem na každém sběrateli, aby si vybral, komu své známky k ověření svěřuje. Současně je však třeba rozlišovat mezi ústní konzultací - např. v rámci poradenské služby, kterou čas od času pořádá Komise znalců SČF u příležitosti velkých výstav apod. - při níž znalci zdarma poskytují rady a při níž nedochází k označování materiálu, a mezi skutečným objednáním ověření. Samostatnou otázkou je, jak jste se dohodl s aukční firmou, že bude s Vašimi známkami nakládat. Pokud jste však neměl nic proti tomu, aby byly předány k ověření, pak i ona postupovala správně. A nakonec ke zmínce o vzniklé škodě: pokud skutečně šlo o padělky ke škodě sběratelů (jejichž cena je - jak z praxe víme - nepatrná), nedošlo označením "Padělek" k žádné škodě (známky samozřejmě nebylo možno prodat jako pravé). Jiná situace by samozřejmě nastala, pokud by se znalec zmýlil a jako padělek označil razítkem zezadu pravou známku (jde o velmi řídký jev, ale vyloučit jej samozřejmě nelze) - pak by nepochybně ke škodě došlo a po znalci by bylo možno požadovat její plnou náhradu (nejlépe, aby známku odkoupil za její původní tržní cenu). Redakce Filatelie

Cena samotných starých alb (tedy bez známek nebo jen s běžnými a levnými hodnotami) je bohužel nepatrná - jsou sice leckdy krásná, ale skoro nikdo se o ně nezajímá. Výjimkou jsou alba skutečně velmi stará (vydaná minimálně před rokem 1900, a spíše ještě dříve), o něž by snad nějaký nadšenec projevil zájem, a pak alba ručně malovaná, pokud by jejich autorem byl některý známý výtvarník. To však asi nebude případ popsaný ve Vašem mailu. Filatelie