Odpověď:

Košická 13 K „růžovka“ – mýtů zbavená

Když jsem si přečetl článek Znovu Košická 13 K růžová – snad již definitivně (Merkur Revue 6/2007), položil jsem si otázku: jaký smysl má nastřádat v argumentaci takové množství účelových formulací do jednoho textu a dospěl jsem k názoru, že důvodem je pravděpodobně relativizace zjištění, že známka 13 K Košická růžová má změněnou barvu a že je tedy částečným padělkem ke škodě sběratelů. Později jsem však usoudil, že jde o jakýsi silvestrovský žert, když autorem je inženýr chemie.

Pokládám za nutné se alespoň k některým závěrům vyjádřit:
Podstata úvah autora článku Ing. Miroslava Běliny je založena na představě, že k tisku zkoumané známky nebyla použita tisková barva obsahující směs pestrých syntetických pigmentů, ale přírodní železitý okr. Taková možnost je sice velmi nepravděpodobná (já ji nepředpokládám), ale je teoreticky možná. Problém ovšem nastal ve chvíli, když ing. Bělina zjistil, že barevně stálý „přírodní okr“ mění svou barvu působením blíže nespecifikovaného chlorovaného alifatického uhlovodíku (dále jen CAU), a to právě na odstín typický pro naši „růžovku“. Pro tuto barevnou změnu našel vysvětlení v oxidaci jím předpokládaného pigmentu (přírodního okru) z hnědé na červenou barvu. A nyní přichází první problém v logice páně Bělinova výkladu. Aby bylo možné nějakou látku oxidovat, musí se nacházet v oxidovatelné formě, tedy v případě oxidů železa, o které jde, v podobě oxidu železnatého FeO. Ten je však sám o sobě nestabilní a nachází se v přírodě jen v podvojné formě s oxidem železitým. Tyto sloučeniny (FeO i Fe3O4) však nezpůsobují hnědou barvu železitých okrů jak uvádí Ing. Bělina, ale jsou černé. Barva přírodních železitých okrů je determinována podmínkami za kterých se tvořily, hnědý odstín je funkcí množství chemicky vázané vody a nesouvisí s FeO!!! Mimochodem: Ing. Bělinou avizovaná barevná změna (z hnědé na červenou) při žíhání přírodní hlinky není důsledek oxidace „hnědého FeO“ (ten je ve skutečnosti černý a ve směsi není tel quel přítomen) na červený Fe2O3, ale především důsledek odbourání chemicky vázané vody - FeO(OH) → Fe2O3 -, tedy přeměna limonitu na krevel.
Změnu barvy známky Košická 13 K realizoval Ing. Bělina za pomocí CAU a usoudil, že jde o oxidačně redukční proces. Nejenže však nebylo co oxidovat, ale nebylo ani čím. CAU totiž není oxidačním činidlem a nepatrné množství kyslíku, který vzniká na povrchu činidla působením záření, je zcela marginální. Ostatně uvnitř činidla, kde probíhá změna barvy známky, příslušné reakce neprobíhají vůbec. Co však dokáže CAU dokonale je např. naleptání pojidla tiskové barvy. Případné neselektivní odbourání částic pigmentu, které by způsobilo barevnou změnu v úrovni barevného tónu, je však možné jen u směsného pigmentu, nikoli u Bělinou předpokládaného přírodního okru.
Aby Ing. Bělina mohl zpochybnit mou hypotézu o použití směsného syntetického pigmentu, musel provést dva úhybné manévry:

1. zdůvodnit, že papír použitý k tisku známek postrádal jednu ze základních složek – plnidlo. Pokud by totiž tento papír postrádal plnidlo musely by kovové prvky, jejichž maxima se nacházejí v grafu rentgenoluminiscenční analýzy zkoumaných známek (Zpravodaj SSČSZ SČF č.2/2005), pocházet výlučně z přírodní hlinky použité dle Běliny jako pigment.
Bělina si pro tento účel vytvořil teorii, že nejběžnější plnidlo, kterým je kaolín, se „používal a používá dodnes, ale jen pro kvalitní grafické a ´křídové´ papíry, a mezi takové papír na známkách rozhodně nepatří ani barvou ani kvalitou… . Nejbližší provozovaná ložiska (kaolínu) byla tehdy v Bavorsku a v Čechách. Představa, že by byly ke konci války posílány na východ vagóny s kaolínem místo kanónů a munice, je – řekněme – nereálná“.
Na počátku 80. let jsem se intenzívně zabýval otázkou aplikace opticky zjasňujících prostředků (OZP) do známkového papíru. V této věci jsem se písemně spojil s Ing. Jurajem Kubáněm, který tehdy pracoval v oblasti zušlechťování papíru v Severoslovenských celulózkach a papierňach, n. p. Ružomberok. Hledal jsem cestu k informaci, týkající se aplikace OZP do papíru, na kterém byla tištěna část Košické emise, neboť jsem měl k dispozici emisní fluorescenční spektra, která naznačovala záměrné použití nějakého mně neznámého luminoforu ve hmotě papíru. Dopisem ze dne 31. ledna 1981 jsem od Ing. Kubáně dostal zajímavou informaci, kterou cituji :
„Mám však zjistené, že OZP zo zahraničia v závode Supra v oddelení ´Papiereň´ používali už v roku 1943. Takto sa používal Leukophor od firmy Sandoz (Švajčiarsko)“. Z jiných pramenů mám informaci, že tento opticky zjasněný papír měl sloužit k tisku nějakých dokumentů.
Zde je důležité datum 1943. Naznačuje, že papír použitý k tisku části známek Košické emise mohl pocházet právě z tohoto období. Takže kaolín na jeho výrobu mohl z Karlovarska putovat do Ružomberoku podstatně dříve než se domnívá Ing. Bělina. Zbývá tedy zjistit zda a jaké plnidlo bylo pro papír, na kterém byla tištěna Košická emise, použito.

2. Dále se musel Ing. Bělina vypořádat s existencí žlutého syntetického pigmentu, jehož příslušný kovový prvek jsem nenašel v rentgenoluminiscenčním spektru odbarvené hodnoty 13 K, ani na neodbarvené hodnotě 1,50 K. Důvody mohly být teoreticky tři :
a) buď žlutý syntetický pigment nebyl nikdy pro hnědou barvu známky 13 K použit a pak by pravděpodobně nešlo o směs syntetických anorganických pigmentů, ale skutečně o přírodní okr, pokud by ovšem nebyl žlutý pigment organického původu,
b) nebo žlutý syntetický pigment byl tak dokonale odstraněn, že po něm nezůstala na odbarvené známce žádná stopa a na rentgenoluminiscenčním spektru odbarvené známky hodnoty 13 K tak nemohlo vzniknout maximum, které by náleželo kovovému prvku příslušného žlutého syntetického anorganického pigmentu,
c) nebo některé z nepopsaných maxim na uvedeném rentgenoluminiscenčním spektru náleží právě kovovému prvku příslušného žlutého pigmentu.
Ing. Bělina potřeboval pro podporu svého tvrzení o použití přírodního okru jen řešení ad a). Řešení ad b) tedy zavrhl a řešení ad c) obešel mlčením. Předtím se však musel vypořádat se skutečností, že v košické tiskárně žlutý syntetický pigment měli, neboť ho použili se vší pravděpodobností k výrobě oranžové tiskové barvy pro hodnotu 9 K. Jde totiž o odstín, který bychom u přírodních hlinek asi těžko hledali. Jak se s tímto problémem Ing. Bělina vypořádal? Prohlásil, že „tiskem 9 K známky přišla tiskárna o poslední zásoby barev, na tisk zbývajících hodnot již ve skladu tiskárny nic nezbylo a bylo nutné je hledat jinde“. Jak to řešila tiskárna s „mizerným personálním obsazením“ jsme se dozvěděli na str. 19 Bělinova článku. Jen mně není jasné kdo, kde a jak asi „hnědou surovinu (přírodní hlinku) pro pigment 13 K hnědé (nikoli 13 K ´růžovky´)“ žíhal na 800-900°C, aby mohla být použita pro tisk hodnoty 1,50 K. Snad onen zmíněný mizerný personál?
Ing. Bělina dále ve svém článku uvádí, že ho zatím „nikdo nepřesvědčil, že nemůže existovat původní nepadělaná známka“. Je škoda, že se nevyjádřil k té části mé expertizy (Filatelie č. 2/2007, s. 15), týkající se osmibloku „růžovky“, pocházejícího ze sbírky kanadského sběratele K. Fischera. Spodní čtveřice známek je totiž znatelně hnědší než čtveřice horní, která je naopak znatelně červenější. Sběratele by jistě zajímala Bělinova argumentace, týkající se příčiny vzniku této „anomálie“. Zbývá dodat, že Fischerovy růžové třináctikorunovky považuje Ing. Bělina za „pravý originální tisk, nikoli padělek“. Nebo to již neplatí?
Pokud bych se nacházel v pozici Ing. Běliny já, byl si jist svými předpoklady a chtěl bych zpochybnit teorii J.W. o použití směsného syntetického pigmentu u známky Košické 13 K, postupoval bych takto:

1. Změřil bych rentgenoluminiscenční spektrum papíru použitého k tisku známek Košické emise. Z absence maxim kovových prvků bych dokázal nepřítomnost plnidla v papíru, neboť ostatní součásti papíru kovové prvky neobsahují. Tím bych zároveň dokázal, že všechna maxima v rentgenoluminiscenčním spektru známky musí nutně pocházet z pigmentu tiskové barvy, nikoli ze známkového papíru.

2. Změřil bych rentgenoluminiscenční spektrum hnědé barvy známky 13 K a díky tomu, že bych nenašel maxima kovových prvků typických pro žlutý syntetický pigment (tj. kadmium, resp. chrom) bych měl vyhráno (ale pozor: vyhodnotit bych musel opravdu, ale opravdu všechna existující maxima, aby ten šťoura J.W. neměl žádný protiargument). A navíc: pokud by šlo při výrobě padělku známky 13 K jenom o oxidaci, obě rentgenoluminiscenční spektra, tj. spektrum růžového padělku i hnědé původní známky by měla stejně rozložená maxima, neboť by v tomto případě nedošlo k odstranění žádného kovového prvku.

3. Změřil bych rentgenoluminiscenční spektrum oranžové známky 9 K, kde bych bezpochyby objevil maximum kadmia, resp. chromu, abych tomu šťourovi J.W. předvedl jak vypadá spektrum skutečného směsného syntetického pigmentu, které obsahuje žlutou složku.
Ale i kdyby se toto všechno podařilo realizovat podle předpokladu Ing. Běliny, podstata by zůstala nezměněna: padělek by zůstal padělkem.


Josef Weissenstein,
soudní znalec pro obor spoje-pravost a jakost poštovních známek,
člen komise znalců SČF

P.S.
Ing. Bělina ve svém článku napsal, že použitá rentgenoluminiscenční analýza nepřinesla „potřebný důkaz o použití třísložkové barvy pro tisk známek 1,50 K a 13 K a tak byla autorem (tedy J.W.) zatracena“ jako analytická metoda. Prohlašuji místopřísežně, že tomu tak není. Pouze jsem napsal, že „filatelistická interpretace rentgenoluminiscenčních spekter je problematická, neboť nedokážeme bez další analýzy posoudit, zda příslušný efekt je způsoben pigmentem tiskové barvy nebo plnidlem papíru“ (Filatelie č. 2/2007, s.13). Na tomto konstatování nemám, co bych změnil. Pokud jde o konkrétní graf má námitka se týkala pouze a výhradně jeho nedostatečného vyhodnocení, nikoli však metody samé.
Výhrady k použití této metody pro identifikaci rozdílů mezi padělkem a eventuální pravou známkou (pokud by ovšem existovala) by však měl naopak vznést Ing. Bělina. Jím předpokládaný přírodní okr (použitý jako pigment) není totiž definovanou sloučeninou, takže případný rozdíl mezi padělkem a eventuálním originálem v rentgenoluminiscenčním spektru by nemohl být definován jako parametr pravosti, neboť by nebylo možné prokázat, zda jde o rozdíl typický, nebo pouze o rozdíl nahodilý.